Cirkev - miesto Božieho prebývania (Zjavenie 21 a 22) - 17.07.2022

     Když čteme nějakou knihu, tak se většinou snažíme ji číst postupně, ale někdy musíme dojít na konec knihy, respektive téměř vždy musíme dojít na konec knihy, abychom pochopili možná i začátek. A o Bibli to platí stonásobně. Existují dvě takové velmi důležité otázky, nad kterými dnes budeme rozjímat. Toto nebude výklad těchto dvou kapitol knihy Zjevení, spíš bychom se dnes zamysleli nad tím, jak tyto dvě kapitoly vysvětlují celý zbytek Bible, kterou nám Pán Bůh dal, kterou nám zjevil. A tyto dvě otázky, velmi důležité otázky jsou: 

1. proč existuje zem?

2. jaké místo má člověk na Zemi? 

 

Když jsme četli tyto dvě kapitoly (21 a 22) z knihy Zjevení, četli jsme tato nádherná slova: 

Jan píše: 1A spatřil jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již není. 2A to svaté město, nový Jeruzalém, jsem uviděl sestupovat z nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže. 

     A Jan potom pokračuje a popisuje, jak Bůh přebývá v tomto městě, které sestupuje shora, jak má Bůh doslova stan s lidmi. Bratr Roháček ve svém překladu používá to slovo "stání s lidmi". Je to takové staré slovo, archaické slovo, ale doslova to znamená, že Bůh má svůj stan uprostřed svého lidu. Přebývá jako ve stanu, stanuje doslova s lidmi. Jan píše o tom, jak Bůh stírá všechny slzy z našich očí v tomto nádherném městě, plném zlatého lesku a vzácných kamenů v jeho základech. Potom Jan říká o zahradě v tomto městě, o Otci a Beránkovi, a o řece a stromech života. A z těchto veršů na konci Písma se učíme, že Zem existuje proto, aby na něm přebýval živý Bůh, a že smyslem života člověka je mít společenství se živým Bohem na Bohem stvořené Zemi.

     Když se takto podíváme na konec celého tohoto Biblického záznamu, pochopíme, že my Boží děti budeme žít s Otcem a Beránkem, Pánem Ježíšem navěky. Že tam nebude žádný chrám, protože všemohoucí Bůh bude chrámem toho města a že národy do něj vnesou svoji slávu, svoje bohatství. A že Země nakonec naplní ten účel, na který byla stvořená – aby byla místem přebývání živého Boha. A že člověk bude mít s ním společenství navěky.

     A takto, když se tedy podíváme na konec tohoto příběhu, na konec Písma, můžeme se potom spolu podívat na začátek tohoto příběhu, na začátek Písma, jak tento konec souvisí s tím, co čteme v knize Genesis na samém začátku. V kapitole 1 a 2 knihy Genesis a v první části kapitoly 3 čteme, že Bůh stvořil dokonalou Zemi a všechno, co je na ní. A potom čteme, že na této dokonalé Zemi Bůh vysadil zahradu v oblasti, která se jmenuje Eden.

     Trochu technický detail, ale je důležitý: tato zahrada se nenazývala Eden, ale byla v širší oblasti, která se jmenovala Eden. A tato oblast byla větší než samotná zahrada. Tedy v této konkrétní oblasti Bůh na dokonalé Zemi vysazuje zahradu. Způsobil, aby tam rostly všechny druhy stromů, ovocné stromy, všechny byliny, všechno, co člověk bude potřebovat. Potom Bůh bere Adama a jeho manželku a umisťuje je do této zahrady a dává jim úlohu v souvislosti s touto zahradou. Tato úloha je dvojitá: měli tuto zahradu obdělávat a dát na ní pozor, doslova ji střežit. Toto slovo střežit může v tomto místě být také překvapivé, protože jestliže je všechno dokonalé, tak potom před čím jí mají střežit? A co všechno je v sázce, když je člověku dána tato úloha střežení zahrady? Čteme též o tom, že uprostřed této zahrady Bůh vysadil mimořádný, speciální strom. Tento strom měl název Strom života. A v samém středu této zahrady přebýval sám Bůh v osobě Syna. Pravděpodobně šlo o takzvanou kristofanii, to znamená zjevení Pána Ježíše ještě před Jeho vtělením v podobě člověka.

     Tedy Písmo nám říká v knize Genesis, že v době denního vánku se Bůh sám prochází touto zahradou a člověk měl společenství se svým Stvořitelem. Člověk a Bůh žili spolu. Bůh doslova, jak jsme si říkali, stanoval s člověkem na Zemi přímo v této zahradě a přesněji uprostřed této zahrady, při tomto speciálním stromu, Stromu života. A úlohou člověka bylo tuto zahradu i obdělávat.  Toto slovo je též takové zvláštní, ale to slovo znamená, že člověk měl vtisknout svoji pečeť v této zahradě, rozvíjet všechnu tuto nádheru dále a měl na ní dát pozor. Měl ji střežit před přítomností čehokoliv, co by mohlo jakýmkoliv způsobem narušit, nebo vyrušit anebo nějak zkompromitovat svatost Boha, který v této zahradě spolu s člověkem přebýval. A víme, co se stalo. Víme, že člověk nestřežil tuto zahradu dobře.

     Satan, zlý nepřátelský anděl přichází a mluví ústy hada a zkouší ženu a muže. Tedy zvenku mimo zahradu, ze strany stvoření mimo Zem, které mělo naplňovat Nebesa a které se vzbouřilo proti Pánovi, přichází sám velitel těchto vzbouřenců a snaží se dostat člověka do bodu, ve kterém zkompromituje svatost Boha, který s ním přebývá. Satan přichází se zkouškou v podobě ovoce ze zakázaného Stromu poznání dobra a zla, který byl druhým zvláštním stromem v dané zahradě. A všichni víme, jak to dopadlo. Žena a muž selhali a zhřešili proti Bohu a jeho slovu byli z nádherné zahrady vyhnáni. To slovo vyhnáni je velmi tvrdé slovo. Je to slovo, které se používá, když pastýř žene – vyhání dobytek. Byli vyhnáni směrem na východ do Edenu, protože vchod do této zvláštní zahrady byl na východní straně. A Bůh přikazuje dvěma cherubům (hebrejské slovo כְּרוּב keruv; plurál כְּרוּבִים kruvim – znamená strašní bojovníci), nebyli to žádní buclatí andělíčci, toto byli strašní bojovníci, kterým Bůh přikázal, aby se postavili k vchodu zahrady na východní straně a střežili ho. Jim byla dále svěřena tato úloha střežit toto místo. Potom tam byl Bohem umístěný i plamenný ohnivý meč, který se otáčel na všechny strany. A toto se všechno děje proto, nejen proto, aby nebyla narušena svatost Stvořitele, ale aby nebyla narušena jedinečnost Stromu života, který byl stále v této zahradě.

     Ale Božím záměrem na začátku bylo i to, aby měl člověk úlohu mimo tuto zahradu. A pokud šlo o zbytek Země, tak člověk měl být plodným, množit se a naplnit celou Zem. Bůh měl vždy záměr, aby místo jeho přebývání kterým byla Zem, bylo naplněno nosiči jeho obrazu, lidmi, kteří byli stvořeni na jeho obraz. Proto, když čteme Zjevení 21, tak vidíme, že budeme mít nové Nebe a novou Zemi a že celá tato nová Země bude místem Božího přebývání, celá tato nová Země. Člověk měl tedy naplnit Zemi a rozšířit Boží slávu na ní tak, aby byla úplně všude. Selhání člověka – hřích člověka sebou přinesl obrovské změny, které se týkaly Božího přebývání na Zemi s člověkem, který nesl jeho obraz, který měl chránit nedotknutelnost jeho svatosti a který měl rozvíjet ten nádherný potenciál, který Země měla.

     Člověk se vzbouřil a nyní bude nést obrovské následky své vzpoury. Následkem bylo to, že půda, Země samotná byla prokleta a už víc nedává člověku svoji sílu. Člověk jí musí nyní rozbíjet a potit se, aby z ní dostal adekvátní obživu, dostatek obživy. Člověk ztrácí vládu nad zvířaty. Je vyhnaný ze zahrady a jeho život se začíná jakoby nanovo, teď za úplně jiných okolností, daleko, daleko v horší, neporovnatelně horší okolnosti. Život člověka na Zemi i v tomto bodě má stále svůj středobod v této zahradě, která je stále v Edenu. Na okraji zahrady, na východní straně u vchodu, muž a žena podle všeho přinášeli Bohu dary. Na základě čehož téměř takto později přinesli Bohu dary Kain a Ábel. Takže i když od Genesis 4 dále čteme o tom, jak se strašně rychle šířila zkaženost po celé Zemi a o tom, jak ten stvořený nádherný pořádek na Zemi byl v úplném rozkladu, tato zahrada, jako místo Božího přebývání, zůstává i uprostřed této vší zkaženosti stále na Zemi. Kain, jak víme, je pro vraždu Ábela odehnaný pryč a začíná stavět první opevněná města těch, kteří žijí své životy bez Boha a kteří tak potřebují svůj strach před nástrahami života vyřešit hrubými stavbami, hrubými zdmi, hrubými hradbami a Boží stvoření nahradit vlastními výtvory.

     Násilí se na t=to Zemi šíří s takovou intenzitou, že Bůh přichází se soudem. Přichází s potopou - katastrofickým soudem. A tento soud nemá být jen soudem nad tím násilím a nad hříšníky, kteří ho páchali, ale tento soud má být doslova očistným prostředkem. Očišťujícím prostředkem, který přinese nový začátek. A tento nový začátek, přichází jak víme, s Noemem a jeho rodinou, která má teď dělat přesně to stejné, co měli dělat lidé před tím, než tento soud přišel. Příchodem potopy však došlo k něčemu hroznému, a to k tomu, že tato Boží zahrada, která byla v této oblasti Eden, byla navždy, navždy ze Země odstraněna. Přebývání Boha na Zemi se skončilo.

     A nyní v knize Genesis na mnohých místech čteme o tom, že Bůh je v Nebi a že odtud proniká do životů lidí na Zemi. Už není víc na Zemi ve smyslu přebývání, jak byl při stvoření.

     A krátce po potopě, pravděpodobně asi po 200 letech, čteme o tom, jak člověk znovu odmítá Boží příkaz rozptýlit se po celé Zemi a naplnit jí. Čteme, jak se všichni sešli na rovině Šineáru a postavili si tam město. Bylo to město arogance vůči Bohu. Město, v kterém se měli rozvinout všechny technologické schopnosti člověka. Město, v kterém by byl Bůh zbytečný, protože oni si postaví svůj vlastní zikkurat, svojí vlastní věž, svojí vlastní cestu do Nebe. Mělo to být město slávy člověka, město společenství člověka s člověkem. Měl to být základ jejich bezpečnosti a rebelie vůči Bohu. Tohle bylo to město, které stavěli a ta věž, kterou stavěli.

     Jak se to celé skončilo? Jedním jednoduchým slovem: zmatek, Bábel. V tomto zmatku žijeme dodnes. Protože si lidé víc nerozuměli, začali se od sebe vzdalovat, rozptylovat se do Afriky, Mezopotámie, na východ, do Asie a jinam na základě toho, jak ty jednotlivé skupiny byly spolu schopné komunikovat a fungovat.  V tomto období se vynořuje muž jménem Nimrod, první tyran, který získává kontrolu. První dominantní vůdce po potopě. Muž, na kterého Bůh zaměřuje svou pozornost, protože je tak velmi násilný. Nimrod není patronem lovců. Bůh nemiluje lovce, aby jim dal patrona. Ne! Nimrod lovil lidi! Nimrod byl strašný člověk, tyran, diktátor, který byl tak násilný, že Písmo mluví o tom, že Bůh měl na něj obrácenou zvláštní pozornost. Tento muž staví sedm měst, velmi známých měst v historii lidstva, ale ani jedno z těchto měst by nikdy nemohlo být místem přebývání Boha na této Zemi. Byly to všechno města bez Boha, bezbožná města, města jako Ninive, a tak dále. A přece Bůh ve své velké milosti proniká do života jednoho muže. Tento muž se nachází v Cháranu a je to uctívač model a jeho jméno je Abram.

     Dokážeme si to na chvilku představit? Živý Bůh proniká z Nebes do života modláře a dává mu svoje sliby a příkazy. A on poslouchá a odchází z Cháranu a putuje. A když přichází do země, kterou mu Bůh ukázal, tak tam staví oltáře a uctívá živého Boha. Uctívá Hospodina. A Bůh znovu a znovu proniká do jeho života a mluví s ním přes vidění anebo přímou komunikaci skrze anděla Hospodinova. Ale Abrahám potom umírá. A je tu jeho syn Izák a Bůh proniká do života i Izáka a mluví k němu. A i on staví oltáře a uctívá Hospodina a bydlí ve stanech jako jeho otec. Ne v opevněných městech. A stejně tak i Izákův syn Jákob. 

     Od Genesis 13 až do konce knihy Genesis vnímáme, že Bůh je v Nebi a člověk je na Zemi. A jediný kontakt mezi nimi je tehdy, když Bůh proniká do toho, co se děje na Zemi.

     Potom čteme dále v Písmu, že potomstvo Abraháma končí v Egyptě a je pod tyranskou nadvládou faraona, který už neznal Jákobova syna Josefa. Bylo jim slíbené velké potomstvo. Je to tak? Abrahamovi. Boží vůle byla stále, aby jeho lid naplnil Zemi. Toto je velmi důležité. Jeho potomstva mělo být jako písku na břehu moře, jako hvězd na nebi. A přece měl Abrahám jednoho jediného syna – Izáka. Skrze tohoto Izáka se měla všechna tato zaslíbení naplnit a potom skrze Izákovo syna Jákoba. A nyní je Boží lid v Egyptě a tam se začínají naplňovat Boží zaslíbení. Je jich stále víc a stále víc, a Izraelitů je už tolik, že začínají přesahovat počtem Egyptskou populaci. Egypťané se začínají bát. A tak je tento faraon, kterého jsem zmiňoval, trápí. Chce je oslabit těžkou otrockou prací, aby se tak nemnožili. Stále víc jim jí ztěžuje, až nakonec přichází s hrozným příkazem, aby všichni chlapci, kteří se narodí do Hebrejských rodin, byli hozeni do Nilu, protože potomstvo Abrahama rostlo a rostlo.

     Potom Bůh proniká do života dalšího muže, který se jmenuje Mojžíš, který pase ovce na poušti. Mojžíš vidí keř, který hoří, ale který není tímto ohněm strávený - není spálený. A Mojžíš je fascinovaný a přichází blíž. A uslyší hlas, který mu říká: „Vyzuj si svoji obuv, neboť toto je svatá zem." (Exodus 3: 5I řekl: Nepřibližuj se sem! Zuj si z nohou sandály, protože místo, na kterém stojíš, je půda svatá.) 

     Nevím, zda jste si někdy uvědomili, když jste četli tento text, ten paradox, že Bůh hovoří, že zem, která je prokletá, je nyní svatá. Je tu místo, které je svaté. Je to proto, že v tomto zjevení Božím, Bůh opět přichází do života člověka, který vyvede jeho lid z egyptského otroctví. A právě proto je to místo svatou zemí. A potom všichni víme, jak probíhal zápas, který Mojžíš vedl s faraonem. A jak byl Boží lid nakonec vysvobozen skrze krev a Boží moc, jak říká Bible. Jak měli vzít domů beránka bez vady a v stanovenou noc vylít jeho krev. A jak při tom všem nesměli v jeho těle zlomit jedinou kost. Krví beránka měli pomazat veřeje svých dveří. Krví, která očišťuje Boží lid. Krví beránka, která stojí jako zástupná oběť za tyto lidi, aby se synové Abraháma mohli stát dětmi živého Boha, který z nich zformuje národ. Toto je úžasné! 

     Toto potřebujeme vidět, jestliže máme rozumět Božímu zjevení, jestliže máme rozumět jeho slovu. Protože dnešní kázání se vyznačuje tím, že se Bible tak rozcupuje na kousíčky. Vezme se jeden kousíček a ten se rozpitvá. A potom se zase vezme jiný kousíček a ten se rozpitvá. Ale přitom nám uniká ta nádhera té linie, která se táhne celou Biblí, která je linií vykoupení. Od třetí kapitoly knihy Genesis, až po konec Písma, se táhne tato linie vykoupení. Od momentu hříchu a potřeby Spasitele máme zaslíbení příchodu Spasitele. A o něm je potom celý zbytek Písma. Ale jestliže toto nevidíme, tak přicházíme o strašně moc. Přicházíme o to, co je úplným základem celého zjevení. A toto zjevení, jak víte, nám bylo dané mnohými staletími přes vícero autorů a bylo zachované. Nikdo ani neví úplně přesně jak. Božím zázrakem. A je celé vzájemně propojené. A proto je možné toto zjevení vykládat přímo z něho samého. Bible se vykládá Biblí. Nepotřebujeme žádný vnější zdroj na to, abychom mu dokázali porozumět - tomuto slovu.

     Takže Boží lid je propuštěný z Egypta a přichází k vrchu Sinaj, kde se má střetnout se svým Bohem. A když tam přicházejí, mají být připraveni, protože sám Bůh sestoupí na tento vrch. A tento vrch bylo nutné ohradit, protože přítomnost Boží měla být tak silná. Potom přišlo zemětřesení, tma, oheň, blesky a hromy, zvuk troubení, a potom bez toho, že by kdokoliv viděl jakoukoliv podobu, zazněl z vrchu Sinaj hlas živého Boha. Na obyčejný kopec na poušti sestoupil živý Bůh. A Mojžíš potom dostává, když vystupuje na tento vrch, pokyny pro stavbu stanu, který se bude jmenovat svatostánek - stan shromáždění.

     A potom v knize Exodus je mnoho kapitol, které jsou věnované podrobným pokynům pro stavbu tohoto stanu a pro všechno ostatní, co s tím souviselo. Tito lidé žili ve stanech - měli přenosné domovy. A nyní dostávají příkaz pro stavbu Božího stanu. Tento stan měl mít vnější dvůr, který byl vymezený takovými závěsy na dřevěných sloupech. A jeho vchod, (Víme, z jaké strany má být vchod do tohohle stanu, z které světové strany?) z východní, z východní strany. A jestliže jsme poslouchali pozorně, co jsme do teď říkali, tak by nás to nemělo překvapovat, proč z východní strany. Potom na nádvoří byla nádrž na očišťování a oltář. A potom tam byla svatyně. Ve svatyni byl zlatý oltář na pálení kadidla, byl tam stůl na chleby předložení a potom tam byl sedmiramenný svícen – menora. Nejsme si tímto jistí, ale je velmi pravděpodobné, že tento sedmiramenný svícen měl reprezentovat Strom života v této svatyni. Potom je tu však opona v této svatyni, velmi hrubá opona, přes kterou není nic vidět. A na této oponě jsou vyšití, víme co?, cherubi. Na zbytku potom této svatyně jsou výšivky mnohých rostlin, které byly součástí života v zahradě v Edenu. Barvy: je to modrá, šarlatová, purpurová barva, všechny reprezentující oblohu. Slovo pro světla v tomto stanu je to stejné slovo, které bylo použité pro světla na nebesích v Genesis 1. A za touto oponou se nachází dokonalá kostka, svatyně svatých, celá pokrytá zlatem. Zde byla truhla smlouvy a na jejím vrchu byl zlatý malý trůn a na obou jeho stranách byli dva zlatí cherubi. Připomíná vám to něco? Tato zahrada, v tomto stanu reprezentuje zahradu, která byla v Edenu. A tato stanová zahrada je dokončena a Bůh přichází z Nebe do tohoto stanu a naplňuje ho svojí přítomností. Svatyně svatých bude místem jeho zvláštní přítomnosti. A bude jí opět třeba tak velmi střežit, že jen jedenkrát za rok bude dovoleno jednomu konkrétnímu člověku, a to veleknězi, vejít do této svatyně svatých. Tento velekněz bude reprezentovat všechen lid a bude muset přijít dovnitř jedině s krví oběti smíření. Nijak jinak! A touto krví pokropí jednou za rok tento zlatý trůn - tu slitovnici nad truhlou smlouvy. Takže tento stan, tento přenosný domov se stává opětovným propojením Nebe a Země skrze krev smíření, skrze očišťující krev oběti smíření.

     Potom je tu zvláštní skupina lidí – levité, kteří dostávají úlohu obsluhovat všechno okolo stanu a střežit ho. Pak nás nepřekvapuje, že kniha Leviticus následuje a že je plná tak velmi konkrétních pokynů pro svatost těchto mužů, protože ten, který přebývá v této svatyni svatých je svatý. Nevím jak vás, ale mně toto všechno úplně fascinuje, protože to je úžasné. Boží sláva sestoupila na toto místo. Byla přesně uprostřed celého tábora. Všechny ostatní stany byly uspořádány jako stanové městečko, jehož středobodem byla Boží přítomnost v tomto svatostánku. Nebe a Zem byli sjednocené na tomto nepatrném kousíčku země a potřeba služby a strážení je zachovaná: cherubi jsou tu přítomni, stan je orientovaný na východ. Přítomnost Boží slávy byla tak silná na tomto místě, že Mojžíš nemohl vejít, když Pán sestoupil na toto místo. V noci byla tato sláva viditelná v podobě ohnivého sloupu, který byl nad svatostánkem, a přes den v podobě oblakového sloupu, který byl nad svatostánkem. A když se tento sloup zdvihl a pohnul, stan bylo třeba sbalit a celý tábor se zdvihl a následoval Hospodinovu slávu kamkoliv šla.

     Bůh takto naplňoval svoje sliby dané Abrahamovi, že mu dá zemi, že rozmnoží jeho potomstvo a že on bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem. Ale víme, co se stalo na poušti. Tito lidé putovali 40 roků pro svoji neposlušnost a hroby celé této generace lemovaly cestu, kterou šli. Přišel však den, kdy došlo k první bitvě a nová generace vstoupila do zaslíbené země Kanaánu a porazili obyvatele této země, kterých míra nepravosti se naplnila. Přišel takto na ně Boží soud. Stan shromáždění byl potom postavený v městě Šílo, kterého jméno připomíná Jákobovo proroctví o tom pokojném, který má přijít. Slovo Šílo znamená pokojný. A toto město se nacházelo na podílu kmene Efraim a zde tento stan byl velmi dlouhou dobu. Docházelo k mnohým bojům. Za krále byl ustanovený muž jménem Saul a v čase jeho vlády probíhaly velmi tvrdé boje s Pelištejci (Filištíny), kteří potom zahnali Izraelity, porazili je a sebrali ze svatostánku truhlu smlouvy do své vlastní krajiny.

     Tuto truhlu smlouvy potom umístili do svého modlářského chrámu, chrámu svého boha Dágona. Ale následující ráno byly všechny modly, které byly v tomto chrámě, popadané na zemi před truhlou Hospodinovou. A tak Pelištejci postavili své modly zpět a sebrali modlu Dágona a postavili ji přímo před truhlu smlouvy. Ale druhý den Dágon byl padlý před touto truhlou a přišel o hlavu :-), tak si Pelištejci řekli: "tuto věc si nemůžeme nechat, je dobré ji vrátit". A tak jí vrátili. Tentokrát do oblasti Judy a Benjamína. Zde zůstala opět mnoho let. A až když král David, dobil Jeruzalém, tak tam přenesl stan shromáždění a sjednotil truhlu smlouvy znovu s tímto stanem. Od té doby stál stan shromáždění v městě Jeruzalém. David si postavil nádherný dům, nádherný palác, ale velmi ho trápilo, jak víte, když jste četli Písmo, že on přebývá v krásném domě, ale Bůh přebývá ve stanu. A tak chtěl postavit trvalý příbytek pro Hospodina. Ale Bůh mu řekl „Ne! Ty jsi muž krve. Tvůj syn tento chrám postaví."  A tak Šalomoun postavil chrám v Jeruzalémě, trvalý příbytek pro Boha na této zemi. My si nedokážeme představit tu nádheru tohoto chrámu, když to čteme v Bibli, ten jeho popis. Jeho nádhera byla nepředstavitelná. Takže nyní se v konkrétním městě bude nacházet trvalý dům, kde bude Bůh přebývat s lidmi. Kde on bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem. Přišel den zasvěcení chrámu. Pokud vím, tak k tomu došlo v r. 959 př. Kr.. A opět sestoupila Boží sláva z Nebe a naplnila dané místo v takové síle, že jste se k němu nemohli přiblížit. Bůh měl nyní trvalé místo přebývání na této Zemi, jak tomu bylo v zahradě.

     Ale opět víme, co se dělo potom. Modlářství! Znovu se Bůh stával zbytečným. Přicházeli proroci a volali lidi k pokání. Z času na čas přišel zbožný král a snažil se věci zvrátit, změnit a zreformovat. Ale modlářství bylo tak silné, že v roce 721 př. Kr. přichází Asýrie, Asyrská říše. A odvléká 10 kmenů Izraele, celý sever do asyrského zajetí. A tyto kmeny jsou navždy ztracené. I v Judsku na jihu je úpadek tak silný a rapidní, že potom roku 586 př. Kr. přicházejí Chaldejci a postupně napadají Judsko. Vedou lidi do zajetí a potom v tomto roce definitivně dobíjejí i Jeruzalém. Boří jeho hradby, ničí chrám, a truhla smlouvy je navždy ztracená. Věci vypadají velmi beznadějně. Ale potom Bůh podle svého prorockého zaslíbení vzbudí krále Kýra, který potom po 70ti letech dovoluje Židům vrátit se zpět do Jeruzaléma a znovu vybudovat toto město a znovu vybudovat chrám. V roku 516 př. Kr. je postaven druhý chrám. A toto je ten chrám, který Herodes potom rozšířil a učinil z něho nádherný chrám, který stál v Jeruzalémě, když Pán Ježíš byl na této Zemi. Ale nikde v prorockých knihách ani jiných knihách historie Izraele nečteme o tom, že by Boží sláva sestoupila do tohoto druhého chrámu. Nevíme to. Nevíme, zda se tak stalo anebo ne, nemáme o tom ani jeden záznam. A víme, že lidé, kteří si ještě pamatovali ten první chrám a jeho nádheru, tak při zasvěcení tohoto druhého chrámu plakali, protože tento druhý chrám se nedal porovnat s tím prvním chrámem a jeho nádherou. Brzy král Artaxerxes dovoluje Nehemjášovi vrátit se. V r. 444 př. Kr. jsou postaveny hradby města a Jeruzalém je opět postavený a obydlený.

     Ale ještě před tím má jeden mladý hebrejský kněz, 25letý Ezechiel jedno vidění. Ezechiel byl vzat do zajetí v Babyloně a u řeky Tigris má vidění. A vidí Boží slávu na křídlech cherubů, na takovém zvláštním voze s trůnem. A Ezechiel sedí u řeky a vidí, jak tento úchvatný vůz s trůnem vychází ze svatyně svatých a stojí na prahu. Potom viděl, jak vychází východní bránou z chrámu a opět zastavuje. Potom viděl, jak se tento vůz s trůnem přesunul nad město a opět zastavil. A potom vidí, jak se přesunuje na vrch a opět se zastavuje. A potom je pryč. A nad Jeruzalémem mohlo být napsané jméno Ichabot, což znamená Boží sláva odešla. Ezechiel vidí ve vidění jak knězi a lidé obětují na oltáři nečistá zvířata, plazi a začíná chápat, že to nemůže pokračovat za současné přítomnosti živého Boha. Potom víme, že Médoperšané byli poraženi Řeky. Řekové byli poraženi Římany. Když roku 69 po Kristu vchází do Jeruzaléma Pompeius – římský císař, tak posílá zprávu, že svatyně svatých je prázdná. Žádná truhla, žádný svícen, žádný oltář na kadidlo, žádné urím a tumím, žádný efód velekněze.

     Ale před pádem Jeruzaléma se stalo v malém městečku Betlém něco úžasného. Bůh se vrátil na zem. Po staletích mlčení se Bůh vrátil na zem v těle člověka. Umíte si to představit? Immanuel – Bůh s námi. Ješua (יֵשׁוּעַ‎, ze staršího יְהוֹשֻׁעַ Jehošua – Bůh zachraňuje) - Ježíš, neboť on zachrání svůj lid z hříchů. Jan 1: 14A on, to Slovo sa stalo telom a stánilo (prebývalo) medzi nami, a hľadeli sme na jeho slávu, na slávu jako jednorodeného od Otca a bol plný milosti a pravdy. (Roháčkův překlad)

     Co řekl Pán Ježíš? Zbořte tento chrám a za tři dni ho vystavím. Tady je Boží chrám, místo Božího přebývání v posledním Adamovi – Kristu. Žádná svatozáře, žádný oblak, žádný ohnivý sloup. Většina z těch, kteří ho viděli v něm nenacházeli nic přitažlivého. A nyní možná lépe chápeme to, když Pán Ježíš přišel do Jeruzaléma na oslátku, a plakal, a volal: „Ó Jeruzaléme, Jeruzaléme, … jak bych tě sebral, jako slípka shromažďuje svoje kuřátka a nechtěli jste. Váš dům se vám zanechává pustý." A v roce 70 je jeruzalémský chrám zničený.

     A následuje Kristovo ukřižování, jeho pohřbení a zmrtvýchvstání, vystoupení k Otci. Následuje jeho korunovace v Nebi, odevzdání svitku se sedmi pečetěmi. A potom následuje den Letnic. Boží sláva se vrací zpět.

​

      Uvědomujeme si to, že Boží sláva je přítomná v osobě Svatého Ducha dnes? Na této Zemi? V Církvi Pána Ježíše Krista? A to nejen v jejích jednotlivých skupinových vyjádřeních, kterými jsou Církevní sbory? Ale i individuálně ve všech Božích dětech, které jsou živými kameny v tomto chrámu, v kterém Bůh přebývá?!

     Nemyslím si, že si to plně uvědomujeme. Nemyslím si, že plně očekáváme, že se setkáme s Bohem, když přicházíme do shromáždění. Očekáváme, že budeme slyšet řečnicky kvalitní prezentaci. Očekáváme, že se naučíme věci, které jsme předtím možná nevěděli. Ale ve skutečnosti mnozí z nás nerozumí tomu, že Církev je chrámem živého Boha a naše těla rovněž, jestliže patříme Kristu. A že když se setkává Boží Církev, Bůh je velmi jedinečným a zvláštním způsobem přítomný. A bylo by dobré, kdybychom to pochopili a uvědomili si to plně. Bylo by úžasné, kdybychom se neuspokojili jen s nějakým poznáním, i když je krásné a dobré, ale abychom zakusili na základě tohoto poznání přítomnost živého Boha.

      Nyní povím něco, co vás možná bude trochu šokovat, ale i tak to povím: v jistém smyslu, je toto místo svatá zem. Bůh je tu přítomný zvláštním, jedinečným způsobem. A když si přečtete Skutky, druhou kapitolu, tak zjistíte, že Letnice znějí dost podobně jako Sinaj. Je to vichřice, silný vítr, je tu oheň. Bábel je vyvrácený. Bůh opět přebývá na Zemi. Pavel to v listě Efezským vyjadřuje následovně, prosím poslouchejte (čtěte) pozorně: Efezským 2: 19Tak tedy už nejste cizinci a bezprávnými pohostíny, ale jste spoluobčané svatých a domácí Boží, 20vybudovaní na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Ježiš Kristus, 21v kterém každá stavba přístojně dohromady spojená raste ve svatý chrám v Pánu, 22v kterém se i vy spolu budujete v příbytek Boží v Duchu. (přeložený Roháčkův překlad) A já vás ujišťuji, že toto je psané křesťanům jako členům Církevního sboru, ne nějakým bezprizorním jednotlivcům.

     Pavel opět v 2. Korintským 6: 14.... Nebo co má společného spravedlnost s nepravostí? Nebo jaké je obecenství světla s temností?15A jaký souhlas Krista s Beliálem (tedy Satanem)? Nebo jaký má podíl věrný s nevěrným?16A jaká je shoda mezi chrámem Božím a mezi modlami? Vždyť vy jste chrámem živého Boha. (přeložený Roháčkův překlad s vloženou poznámkou kazatele) Znamená to, že celek je víc, jak jeho součásti? Ne! Víte, že ve světě politika osciluje mezi extrémy. Na jedné straně extrém, že je tu kolektiv – jednoduše totalita kolektivismu, kde člověk má smysl a hodnotu jen tehdy, když je jako kolečko v nějakém stroji. Ale potom je tu na druhé straně extrém úplného individualismu, kde každý kope sám za sebe. Kristova Církev je v nádherné rovnováze. Ona je nevěsta. Ona je chrám. Ona je tělo. A současně každý z nás, jestliže patříme Kristu, jsme živým kamenem, živým údem tohoto těla, který má hodnotu jako nositel Božího obrazu a jako místo v kterém přebývá Kristus.

     A to stejné platí pro službu v Církvi. Jakmile je zmatek v tvém osobním životě, jakmile je zmatek v tvé rodině, v tvém manželství, tak zapomeň, nepomýšlej ani na službu v Církvi. Ale současně neopouštěj Církev, protože ona je tím jediným místem tvého budování, zrání a uzdravení, a obnovy, abys hned potom mohl sloužit, protože jsi potřebný. Vidíme Církev jako Boží chrám? Jako místo zvláštního Božího přebývání? Protože toto je i důvod pro misii. Pro to vykupitelské pověření pro nás všechny, kteří máme činit učedníky všechny národy. Tohle je důvod pro tu naši službu smíření, jak to nazývá Pavel, která je nám svěřená. A víme, že Boží sláva dokonale naplní tuto Zemi až při konečném naplnění Božího plánu a při návratu Krista, při tom, co jsme četli v posledních dvouch kapitolách knihy Zjevení. Do té doby, než se to stane, jsme my Boží děti jako Boží lid na této Zemi, místem Jeho přebývání.

     Zde na tomto místě se nám Bůh prezentuje zvláštním způsobem. Není tu přítomný tak, jak je přítomný všude - nemluvíme o jeho všudypřítomnosti. Tato přítomnost je jiná, zvláštní, jedinečná. Skrze Ducha přebývajícího v každém Božím dítěti je nyní Boží trůn na této Zemi, v Církvi Ježíše Krista. Amen.