top of page
nes svuj kriz.jpeg

Job

1. Kapitola

1Byl muž v zemi Úsu, jménem Jób. Tento muž byl bezúhonný a přímý, bohabojný a odvracející se od zlého. 2Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. 3Jeho statek vydal na sedm tisíc ovcí a tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic a velmi mnoho čeledi; onen muž byl nejzámožnější ze všech synů východu. 4Jeho synové chodívali a pořádali hostinu, každý doma ve svůj den. Posílali pro své tři sestry a zvali je, aby jedly a pily s nimi. 5I stávalo se, když proběhly dny hostiny, že Jób pro ně posílal a posvěcoval je, vstával časně ráno a přinášel zápalné oběti podle počtu jich všech; neboť Jób říkal: Moji synové možná zhřešili a ve svém srdci zlořečili Bohu. Takto činil Jób po všechny dny. 6Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan. 7Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. 8Hospodin se pak Satana zeptal: Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. 9Satan nato Hospodinu odpověděl: Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? 10Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi? 11Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit. 12Hospodin řekl Satanovi: Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj. A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti. 13Nastal den, kdy jeho synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. 14Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: Skot právě oral a oslice se pásly vedle něj. 15Vtom vpadli Šebovci, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. 16Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Boží oheň padl z nebes, zapálil ovce i služebníky a strávil je. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. 17Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Chaldejci postavili tři oddíly, vtrhli na velbloudy, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. 18Zatímco mluvil, přišel jiný a řekl: Tvoji synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra 19a hle, silný vítr se přihnal přes pustinu a opřel se do čtyř rohů domu; ten se zřítil na ty mladé a zemřeli. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. 20Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se. 21Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno. 22V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu nic bláhového.

2. Kapitola

1Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina. 2Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. 3Hospodin se pak Satana zeptal: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil. 4Satan však Hospodinu odpověděl. Řekl: Kůži za kůži, ale vše, co člověk má, dá za svou duši. 5Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni až k jeho kosti a k jeho masu; určitě ti bude do tváře zlořečit. 6Tu Hospodin Satanovi řekl: Hle, je ve tvé ruce; avšak zachovej jeho duši. 7Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými vředy od paty až k hlavě. 8A on si vzal střep, aby se jím drápal, a když seděl v popelu, 9jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři! 10Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? V tom všem Jób nezhřešil svými rty. 11Když tři Jóbovi přátelé uslyšeli o všem tom zlu, které na něho dolehlo, přišli, každý ze svého domova: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že přijdou, aby mu projevili účast a aby jej potěšili. 12Když zpovzdálí pozvedli oči a nemohli jej poznat, pozvedli hlas a rozplakali se. Roztrhli každý své roucho a rozhazovali prach nad své hlavy k nebi. 13Pak s ním seděli na zemi sedm dnů a sedm nocí a nepromluvili na něj ani slovo, protože viděli, že jeho bolest je tuze veliká.

3. Kapitola

1Potom otevřel Jób svá ústa a proklínal svůj den. 2Jób promluvil a řekl: 3Ať zanikne den, v němž jsem byl zrozen, a noc, která řekla: Byl počat mládenec. 4Onen den ať se stane temnotou, ať po něm Bůh nahoře nepátrá, ať se nad ním nezaskví svítání. 5Ať se ho ujmou temnota a nejhlubší tma, ať se na něm usídlí bouřkový mrak, ať ho poděsí ponurost dne. 6Onu noc ať vezme setmění, ať se netěší mezi dny roku, do počtu měsíců ať nepřijde. 7Hle, ona noc ať se stane neplodnou, ať jí nepronikne radostný křik. 8Ať ji zatratí ti, kteří proklínají den, připravení vzbudit livjátána. 9Ať se zatmějí hvězdy jejího soumraku, ať napjatě čeká na světlo, a žádné není, ať neuzří paprsky rozbřesku, 10neboť nezavřela dveře nitra mé matky a neskryla trápení před mýma očima. 11Proč jsem nezemřel vycházeje z lůna matky, nevyšel z nitra a nevydechl naposled? 12Proč mě vzali na kolena a k čemu jsou prsy, že je mám sát? 13Vždyť bych nyní ležel a byl bych v klidu; spal bych a tehdy by se mi to odpočívalo 14s králi a rádci země, kteří si znovu budují trosky; 15nebo s knížaty, kteří mají zlato a své domy naplňují stříbrem; 16nebo jako ukrytý potracený plod — nebyl bych; jako děti, které neviděly světlo. 17Tam ničemové zanechali nepokoje, tam odpočinou únavou vysílení; 18tam vězňové zůstali spolu bezstarostní, neslyšeli hlas biřice; 19je tam malý i velký a otrok je svobodný od svých pánů. 20Proč je dáváno světlo udřenému a život těm, kdo mají hořkost v duši, 21těm, kteří čekají na smrt, a ona nepřichází, ač po ní slídili více než po skrytých pokladech, 22těm kdo se budou s jásotem radovat, budou se veselit, že najdou hrob, 23muži, jehož cesta je ukryta, za nímž ji Bůh zatarasil? 24Vždyť mé vzdychání přichází místo mého chleba, mé nářky se rozlévají jako voda. 25Neboť jsem se velmi strachoval, a stalo se mi to. To, čeho jsem se lekal, na mne přichází. 26Neměl jsem pohodu, neměl jsem klid a neodpočinul jsem, až přišla vřava.

4. Kapitola

1Tu odpověděl Elífaz Témanský. Řekl: 2Což nebudeš mrzutý, zkusí-li s tebou někdo mluvit? Jenže kdo by dokázal zadržet řeč? 3Hle, sám jsi mnohé káznil a posiloval jsi malátné ruce. 4Tvé výroky podpíraly klopýtajícího, upevňoval jsi klesající kolena. 5Protože však teď došlo na tebe, jsi mrzutý; udeřilo to právě na tebe a děsíš se. 6Což není bohabojnost tvým spolehnutím a bezúhonnost tvých cest tvou nadějí? 7Uvědom si konečně: Kdo nevinný kdy zahynul a kde byli přímí vyhlazeni? 8Podle toho, co jsem viděl, ti, kdo orají nepravost a rozsévají trápení, také ho sklidí. 9Hynou Božím dýchnutím a závanem jeho hněvu pomíjejí. 10Řev lva, hlas krále zvířat, je umlčen, zuby mladých lvů jsou vyraženy. 11Starý lev hyne nedostatkem potravy, mláďata lvice budou rozptýlena. 12Ke mně pak se přikradlo slovo, mé ucho z něj zachytilo šepot. 13Při přemítání zneklidněném z nočních vidění, když na lidi padá hluboký spánek, 14obestřel mne strach a třes a všechny mé kosti se rozechvěly. 15Pak přes mou tvář přechází závan, zježí mi chlupy na těle. 16Zastaví se, ale nerozeznám jeho vzhled; nějaký zjev je před mýma očima. Nastane ticho a uslyším hlas: 17Což může být smrtelný člověk před Bohem spravedlivý? Může snad být muž čistý před svým Tvůrcem? 18Jestliže nevěří svým otrokům a své anděly pokládá za omylné, 19čím spíše ti, kteří bydlí v domech z hlíny, jejichž základy tkví v prachu, budou sraženi snáze než mol. 20Od rána do večera budou rozdrceni; bez povšimnutí navždy zahynou. 21Což jim nebylo vytrženo stanové lano? Zemřou, ne však s moudrostí.

5. Kapitola

1Jen volej. Je snad někdo, kdo ti odpoví? A ke komu ze svatých se obrátíš? 2Vždyť hlupáka zabije nespokojenost a prostoduchého usmrtí žárlivost. 3Sám jsem viděl hlupáka, jak se zakořeňuje, a hned jsem zatratil jeho příbytek. 4Jeho synové budou daleko od záchrany; budou zdeptáni v bráně a nebude nikoho, kdo by je vysvobodil. 5Jeho sklizeň sní hladový, a až z trní ji bude vybírat; smyčka bude lapat jeho majetek. 6Vždyť nepravost nevyrazí z prachu a trápení nevzejde z půdy. 7Člověk byl totiž zrozen pro trápení, stejně jako jiskry létají vzhůru. 8Já bych nejspíše pátral po Bohu a svou záležitost bych předložil Bohu, 9který činí veliké věci, jež nelze vyzpytovat, divy, jež nelze spočítat, 10který dává déšť na povrch země a sesílá vodu na pole, 11takže postavil ponížené na vysoké místo a naříkající byli vyzdviženi do bezpečí, 12který maří plány chytráků, takže jejich ruce nebudou mít úspěch, 13který přistihuje moudré v jejich chytráctví; rada potměšilců bývá ukvapená. 14Ve dne se potýkají s temnotou, jako v noci tápou za poledne. 15Ale nuzného zachránil od meče, z jejich úst a z ruky mocného. 16A tak se pro chudého objevila naděje, ale bezpráví zavřelo svá ústa. 17Hle, šťastný je člověk, kterého Bůh kárá; a proto ponaučení Všemohoucího nezavrhuj. 18Vždyť on způsobí bolest i obváže, zdeptá, ale jeho ruce vyléčí. 19V šesti úzkostech tě vysvobodí, ba v sedmi tě nezasáhne zlé. 20V hladu tě jistě vykoupil ze smrti a ve válce z moci meče. 21Budeš ukryt před bičem jazyka a nebudeš se bát zkázy, až přijde. 22Budeš se vysmívat zkáze a hladomoru a zemské zvěře se nebudeš muset bát. 23Máš totiž smlouvu s kameny na poli a polní zvěř je vůči tobě pokojná. 24I zjistíš, že tvůj stan je v pořádku, když navštívíš svou pastvinu a nic nebudeš postrádat. 25Zjistíš také, že tvé símě je početné, tvých potomků jako zemské zeleně. 26V zralosti vejdeš do hrobu jako navršený stoh obilí ve svůj čas. 27Hle, toto jsme vyzpytovali, tak to je. Vyslechni si to a sám se o tom přesvědč.

6. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2Kéž by byla pečlivě zvážena má nespokojenost a spolu s mým neštěstím byla vyzvednuta na miskách vah. 3Vždyť je již těžší než mořský písek; kvůli tomu byla má slova neuvážená. 4Vždyť ve mně vězí šípy Všemohoucího, jejichž jed saje můj duch; Boží pohromy se zaměří proti mně. 5Cožpak bude divoký osel hýkat nad trávou? Bude snad býk bučet nad svou pící? 6Cožpak se dá jíst něco, co samo nemá chuť, bez soli? Je snad nějaká chuť ve vaječném bílku? 7Má duše se nechce dotýkat těch věcí; jsou pro mě nechutným pokrmem. 8Kéž se tak stane, že se naplní má prosba a Bůh dá, v co skládám svou naději. 9Ať se Bůh odhodlá a srazí mě, povolí svou ruku a odtrhne mě, 10ať už nastane má útěcha a já mohu radostně poskakovat v bolesti, ačkoli mě Bůh nebude šetřit; neboť jsem nezatajil řeči Svatého. 11Jakou mám sílu, že bych měl vytrvat, a jaký můj konec, že bych měl prodlužovat svůj život? 12Je snad má síla silou kamenů? Je snad mé tělo z bronzu? 13Není snad pro mne pomoc a obezřetnost byla ode mne zahnána? 14Zoufalému náleží milosrdenství jeho přítele, i když opustí bázeň před Všemohoucím. 15Moji bratři jednali zrádně jako potok, pominou jako řečiště potoků, 16kalných od ledu, v nichž je skryt roztátý sníh. 17V době sucha se ztratily; v jeho žáru zmizely ze svého místa. 18Stezky jejich pouti se vinou, přecházejí v pustotu a hynou. 19Karavany z Témy je vyhlížely, průvody ze Šeby na ně čekaly. 20Styděly se, protože každý si byl jistý; přišly až k nim a hanbily se. 21Teď jste se tedy stali něčím takovým jako ony; když uvidíte něco děsného, bojíte se. 22Zdalipak jsem řekl: Dejte mi něco anebo zaplaťte za mě ze svého jmění 23a zachraňte mě z ruky protivníka, z ruky násilníků mě vykupte. 24Poučte mě a já umlknu, dejte mi porozumět, v čem jsem zbloudil. 25Čím jsou hrozné upřímné řeči? Co však kárá vaše kárání? 26Rozhodnete se snad kárat výroky a nechat znít do větru řeči zoufalce? 27To potom necháte padnout los na sirotka a zaprodáte svého bližního. 28Nyní tedy buďte tak laskavi, pohleďte na mě, copak vám budu do očí lhát? 29Přestaňte prosím, ať se nespáchá zvrácenost, přestaňte už, jde tu o mou spravedlnost. 30Cožpak je na mém jazyku zvrácenost? Nerozpozná snad mé patro zhoubné choutky?

7. Kapitola

1Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka? 2Jako otrok baží po stínu a jako najatý dělník čeká na svou mzdu, 3tak jsem pro sebe dostal do dědictví měsíce nicoty a noci trápení mi přidělili. 4Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy se nachýlí večer? Tak se nasytím svým neklidem až do rozednění. 5Mé tělo obléklo larvy a chumáče prachu, kůže mi popraskala a zhnisala. 6Mé dny byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději. 7Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu blaho. 8Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po mně pátrat, ale já už tu nebudu. 9Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde. 10Nenavrátí se už domů, jeho domov už jej nezpozoruje. 11Ani já nezadržím svá ústa, promluvím v tísni svého ducha, přemýšlet budu v hořkosti své duše. 12Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž? 13Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, 14ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš. 15Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti. 16Pohrdám tím, nebudu žít navěky; nech mě být, vždyť mé dny jsou marnost. 17Co je smrtelný člověk, že si ho ceníš a že si ho všímáš? 18Navštěvuješ ho každé ráno, neustále jej budeš zkoušet. 19Jak dlouho ode mne neodvrátíš pohled, nenecháš mě aspoň spolknout slinu? 20Pokud bych zhřešil, co tím provedu tobě, strážci člověka? Proč jsi mě pro sebe určil za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? 21A co že neodpustíš mé přestoupení a neodejmeš mou zvrácenost? Vždyť nyní ulehnu do prachu; budeš mě usilovně hledat, ale já už tu nebudu.

8. Kapitola

1Tu odpověděl Bildad Šúchský. Řekl: 2Jak dlouho budeš povídat tyto věci a řeči tvých úst budou jako prudký vítr? 3Cožpak Bůh pokřiví právo? Pokřiví snad Všemohoucí spravedlnost? 4Jestliže tví synové proti němu zhřešili, vydal je do moci jejich přestoupení. 5Pokud ty budeš usilovně hledat Boha a Všemohoucího budeš prosit o smilování, 6pokud jsi čistý a přímý, nyní se tedy dá kvůli tobě pohnout a obnoví příbytek tvé spravedlnosti. 7Tvůj počátek se bude zdát nepatrný, zatímco tvá budoucnost půjde rychle vzhůru. 8Jen se přece zeptej u dřívější generace a ověř to podle bádání jejich otců. 9Neboť my jsme tu od včera a nedozvíme se to, naše dny jsou totiž jako stín na zemi. 10Cožpak to nejsou oni, kdo tě poučí, promluví k tobě a vynesou výroky ze svého srdce? 11Což vyroste papyrus mimo bažinu? Vzroste sítí bez vody? 12Ten ve svém rozpuku ještě nemůže být utržen, ale uschne dříve než jakákoliv tráva. 13Tak dopadnou všichni, kdo zapomínají na Boha; zanikne i naděje bezbožného, 14jemuž se stane důvěra zklamáním, naděje pavučinou. 15Opře se o svůj dům, ale nezůstane stát; chytí se ho, ale neobstojí. 16Na slunci je svěží a jeho ratolest vyrazí nad jeho zahradou. 17Na hromadě kamení se budou proplétat jeho kořeny, pronikne do kamenného domu. 18Jestliže jej vykoření z jeho místa, ono jej zapře: Nikdy jsem tě nevidělo. 19Inu, taková je radost jeho cesty; a z prachu vyraší zase další. 20Hle, Bůh nezavrhne bezúhonného ani nebude pevně držet za ruku zločince. 21Nakonec naplní smíchem tvá ústa a tvé rty radostným křikem, 22ti, kdo tě nenávidí, oblečou hanbu a stan ničemů, ten pomine.

9. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2Opravdu vím, že to tak je, ale jak může být smrtelný člověk spravedlivý před Bohem? 3Jestliže s ním bude chtít vést spor, neodpoví mu na jedinou věc z tisíce. 4Má moudré srdce a ohromnou sílu. Kdo se proti němu kdy zatvrdil a uspěl? 5On přenáší hory, aniž by poznaly, kdo je ve svém hněvu vyvrátil. 6On pohybuje zemí z jejího místa, až se rozechvějí její sloupy. 7On domlouvá slunku, a to nezazáří, vůkol hvězd umístí pečeť. 8On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře. 9Tvoří Medvěda, Orion a Plejády i jižní souhvězdí. 10Činí veliké věci, jež ani nelze vyzpytovat, divy, jež ani nelze spočítat. 11Jestliže projde nade mnou, nic neuvidím, a přejde-li, ani jej nerozpoznám. 12Jestliže něco uchvátí, kdo ho přinutí to vrátit? Kdo mu řekne: Co to děláš? 13Bůh neodvrátí svůj hněv. Před ním se sklonili i pomocníci obludy. 14Jak bych mu tím spíše mohl odpovídat já? Jak mám volit slova při rozhovoru s ním? 15Vždyť i kdybych byl v právu, nebyl bych schopen odpovědět; svého soudce bych jen prosil o smilování. 16Pokud bych volal a odpověděl by mi, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas. 17Neboť mě drtí bouří a bezdůvodně rozmnožuje mé modřiny. 18Nedovolí, aby se mi vrátil dech, nýbrž sytí mě hořkostmi. 19Pokud jde o sílu, ano je udatný, a pokud jde o soud, kdo jiný mě předvolá? 20I když budu v právu, má ústa mě usvědčí z viny; jsem bezúhonný, ale prohlásila mě za zvráceného. 21Jsem bezúhonný. Nebudu se starat o svou duši, zavrhnu svůj život. 22Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným stejně jako s ničemou. 23Jestliže bič náhle usmrtí, posmívá se zoufalství nevinného. 24Země je vydána do ruky ničemy, on zakrývá tvář jejích soudců. Pokud ne on, kdo je to tedy? 25A mé dny byly rychlejší než běžec; utekly, neviděly blaho. 26Pominuly spolu s rákosovými loděmi, jako se orel střemhlav vrhá na kořist. 27Řeknu-li si: Zapomenu na své stěžování, opustím svou utrápenou tvář a pookřeji, 28lekám se všech svých bolestí, vím, že mě nenecháš bez trestu. 29Já platím za ničemníka, nač se mám unavovat marností? 30Kdybych se omyl vodou ze sněhu a dlaně si očistil louhem, 31jednou mě ponoříš do jámy a bude mnou opovrhovat i můj plášť. 32Vždyť on není člověk jako já, abych mu odpověděl a vešli jsme spolu v soud. 33Není mezi námi rozhodčí, který položí na nás oba svou ruku. 34Ať ode mě odejme svou hůl, ať mě hrůza z něj neděsí, 35ať mohu promluvit, aniž se ho budu bát; tak tomu totiž u mě není.

10. Kapitola

1Má duše si zhnusila můj život, dám průchod svému stěžování nad sebou. Budu mluvit v hořkosti své duše. 2Řeknu Bohu: Neprohlašuj mě vinným. Oznam mi, proč se mnou vedeš při. 3Cožpak je pro tebe dobré, že utlačuješ, že zavrhuješ výtěžek svých dlaní? Dovolil jsi, aby se zaskvěl plán ničemů? 4Máš tělesné oči, díváš se snad, jako se dívá smrtelný člověk? 5Cožpak jsou tvé dny jako dny smrtelného člověka, jsou snad tvé roky jako dny muže, 6že hledáš mou zvrácenost a pátráš po mém hříchu? 7Podle svého poznání víš, že nejednám ničemně, a není, kdo by vysvobodil ze tvé ruky. 8Tvé ruce mě utvořily a uspořádaly mě spolu se vším okolo. A teď bys mě pohltil? 9Rozpomeň se přece, že jsi mě udělal jako hlínu a do prachu mě zase chceš vrátit. 10Cožpak mě nesléváš jako mléko a nezahušťuješ jako sýr? 11Oblékáš mi kůži a maso, proplétáš mě kostmi a šlachami. 12Daroval jsi mi život a prokázal milosrdenství a tvá starost zachovala mého ducha. 13Avšak tyto věci jsi uchovával ve svém srdci; vím, že takhle je to s tebou: 14Kdybych zhřešil, ty mě budeš střežit a pro mou zvrácenost mě nenecháš bez trestu. 15Kdybych jednal ničemně, běda mi; i kdybych byl spravedlivý, nesmím zvednout hlavu. Jsem nasycen hanbou, pohleď na mé soužení. 16Až se však povýší, budeš mě lovit jako lev a znovu budeš na mně ukazovat svou obdivuhodnou moc. 17Znovu proti mně postavíš své svědky, abys vystupňoval svou nespokojenost se mnou. Střídání a množství toho všeho přichází proti mně. 18Proč jsi mě tedy vyvedl z matčina lůna? Naposled bych vydechl a oko by mě nespatřilo. 19Byl bych, jako kdybych nebyl. Byl bych odnesen z břicha do hrobu. 20Cožpak není maličko mých dnů? Přestaň a upusť ode mě, ať maličko pookřeji, 21dříve než odejdu — a už se nenavrátím — do země temnoty a nejhlubší tmy, 22země temné jako zatmění nejhlubší tmy a bez řádů, kde se rozbřesklo tak, jako by to bylo zatmění.

11. Kapitola

1Tu odpověděl Sófar Naamatský. Řekl: 2Cožpak tohle množství slov nemá být zodpovězeno? Zdalipak bude žvanil v právu? 3Umlčí tvé prázdné řeči muže? Posmíval ses a nikdo tě nezahanbí? 4Řekl jsi pak: Má nauka je ryzí, jsem čistý ve tvých očích. 5Avšak kéž by se Bůh rozhodl promluvit a otevřel by proti tobě své rty. 6Kéž ti oznámí tajnosti moudrosti, protože obezřetnost má dvě stránky, a věz, že Bůh kvůli tobě zapomíná část tvé zvrácenosti. 7Cožpak vystihneš pochopení Boha, vystihneš snad Všemohoucího v jeho dokonalosti? 8Vyšší než nebesa — co s tím uděláš? Hlubší než podsvětí — co o tom zjistíš? 9Její míra je delší než země a širší než moře. 10Pokud chce něco změnit, uzavřít, shromáždit, kdo jej od toho odvrátí? 11Vždyť on rozezná podvodníky, zahlédne nepravost, aniž by to musel pozorně zkoumat. 12I tupec nabude rozumu a z hřebce divokého osla se zrodí člověk. 13Pokud ty připravíš své srdce a vztáhneš k němu své dlaně — 14je-li ve tvé ruce nepravost, vzdal ji od sebe, a nenech ve svých stanech zabydlet zvrácenost — 15tehdy totiž pozvedneš svou tvář bez potupy, budeš jako odlitý z kovu a nebudeš se bát. 16Ty totiž zapomeneš na trápení. Budeš na něj vzpomínat jako na vodu, která odtekla. 17A nastane věk jasnější než poledne; byť by bylo všechno ponuré, bude to jako ráno. 18Budeš doufat, protože je tu naděje, rozhlédneš se a ulehneš v bezpečí. 19Budeš ležet a nikdo tě nebude děsit a mnozí budou hledat tvou přízeň. 20Zeslábnou oči ničemů, jejich útočiště zaniklo a jejich nadějí je vydechnutí duše.

12. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2Opravdu vidím, že vy jste ten pravý lid a s vámi vymře moudrost. 3I já mám rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy. S kým nepřicházejí poznatky podobné těmto? 4Budu předmětem posměchu pro svého bližního, tím, kdo volal k Bohu, a odpověděl mu. Ryzí a spravedlivý je na posměch. 5Neštěstí je hodno opovržení podle mínění bezstarostného člověka; je připraveno pro ty, kdo mají nejistý krok. 6Stany ničitelů mají klid a bezpečí mají ti, kdo popouzejí Boha, ten, kdo přinesl boha ve své ruce. 7Avšak jen se zeptej zvěře, ať tě poučí, a nebeského ptactva, ať ti to oznámí. 8Nebo promlouvej s rozmyslem k zemi a vyučí tě; mořské ryby ti budou vyprávět. 9Kdo z nich všech neví, že toto učinila ruka Hospodina? 10V jeho ruce je duše všeho živého a duch veškerého lidského těla? 11Ucho přece zkoumá výroky a patro ochutnává jídlo. 12Mezi kmety je moudrost a dlouhý život dává rozumnost. 13S ním je však moudrost a síla, jeho je rada a rozumnost. 14Jestliže něco zboří, nebude to vybudováno, zavře za člověkem a nebude mu otevřeno. 15Jestliže zadrží vody, vyschnou, vypustí je a vyvracejí zemi. 16S ním je moc a obezřetnost, jemu patří svedený i svůdce. 17Rádce vodí naboso a ze soudců dělá potřeštěnce. 18Rozvázal pouta králů a na jejich bedra uvázal pás. 19Kněze vodí naboso a podvrací ty, kdo pevně stojí. 20Spolehlivým odnímá řeč a starcům bere rozvahu. 21Na šlechtice vylévá pohrdání, uvolnil pás mocných. 22Odhaluje hlubiny z temnoty, vyvedl na světlo nejhlubší tmu. 23Vyvyšuje národy a hubí je, rozprostírá národy a zavádí je. 24Odnímá rozum vůdcům lidu země, nechal je bloudit v bezcestné pustotě. 25Tápou temnotou bez světla, nechal je bloudit jako opilce.

13. Kapitola

1Inu, mé oko vše vidělo, mé ucho slyšelo a porozumělo tomu. 2Ve srovnání s vaším poznáním jsem také já obeznámen; nejsem zpozdilejší než vy. 3Já však promluvím se Všemohoucím a budu chtít od Boha rozsoudit. 4Vy šíříte klam, ano všichni jste lékaři k ničemu. 5Kéž se stane, že nadobro zmlknete, to ať je vaší moudrostí. 6Slyšte přece mou stížnost, věnujte pozornost námitkám mých rtů. 7Cožpak budete kvůli Bohu prohlašovat zvrácenost, budete kvůli němu prohlašovat záludnost? 8Budete mu snad nadržovat, pokud za Boha povedete při? 9Bude to snad dobré, až vás prověří, jestliže ho chcete podvádět, jako se podvádí člověk? 10Přísně vás pokárá, pokud budete tajně nadržovat. 11Což vás neohromí jeho vznešenost a nepadne na vás strach z něj? 12Vaše vzpomínky jsou pořekadla z popela, vaše obranné valy jsou jako valy z hlíny. 13Mlčte a nechte mě být, ať mohu promluvit já, ať na mě přijde cokoliv. 14Proč mám nést své maso ve svých zubech a svůj život brát do svých rukou? 15Jestli mě skolí, budu v něho skládat naději; pouze nechám rozsoudit v jeho přítomnosti své cesty. 16I to je mi ke spáse, neboť bezbožný před jeho tvář nepřijde. 17Poslouchejte bedlivě mé slovo a můj výrok ať pronikne do vašich uší. 18Hle, nyní jsem se připravil na soud; vím, že já budu v právu. 19Kdo to se mnou chce vést při? Vždyť bych teď umlkl a vydechl naposled. 20Jen dvě věci se mnou nedělej; tehdy se před tebou nebudu muset skrývat: 21Svou ruku ode mě vzdal a hrůza z tebe ať mě neděsí. 22Pak volej a já odpovím, anebo budu mluvit já a ty mi odpověz. 23Kolik mám zvráceností a hříchů? Dej mi poznat mé přestoupení a můj hřích. 24Proč chceš skrývat svou tvář a považovat mě za svého nepřítele? 25Cožpak chceš strašit odváté listí a pronásledovat vyschlou plevu? 26Vždyť si o mně zapisuješ trpké věci a dáváš mi zakusit důsledky zvráceností mého mládí. 27Vkládáš mé nohy do klády a střežíš všechny mé stezky. Do mých stop si vyryješ značky. 28A on zchřadne jako hniloba; jako roucho rozežrané moly.

14. Kapitola

1Člověk narozený z ženy je ukrácen na životě a nasycen nepokojem. 2Jako květ vzchází a uvadá, prchá jako stín a trvání nemá. 3Ano, na takového otvíráš své oči a chceš mě přivést na soud se sebou. 4Kdo učiní z nečistého čisté? Nikdo. 5Jestliže jsou určeny jeho dny, počet jeho měsíců je u tebe; jeho hranice jsi ustanovil a nepřekročí je. 6Odhlédni od něj, ať si odpočine, dokud si neoblíbí svůj den jako najatý dělník. 7Vždyť pro strom je naděje: Jestliže bude vyťat, zase obrazí, jeho ratolest nepřestane růst. 8I kdyby jeho kořen v zemi zestárl a jeho pařez odumřel v hlíně, 9jen ucítí vodu, vypučí a vydá ratolesti jako mladý štěp. 10Avšak muž zemře a bezvládně leží; člověk vydechl naposled a kde je mu konec? 11Vody z jezera zmizely, řeka se vsákne a vyschne. 12Tak i muž ulehl a nevstane až do zániku nebes. Neprocitnou a neprobudí se ze svého spánku. 13Kéž se stane, že mě schováš v podsvětí, skryješ mě, než se odvrátí tvůj hněv; určíš pro mě lhůtu a pak se na mě rozpomeneš. 14Zemře-li muž, ožije snad opět? Všechny dny mé povinné služby budu očekávat, dokud nepřijde mé vystřídání. 15Zavoláš a já ti odpovím, až budeš dychtit po díle svých rukou. 16Nyní tedy spočítáš mé kroky; nedbej na můj hřích. 17Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel. 18Avšak padající hora zvětrá a skála se pohne ze svého místa. 19Voda omlela kameny, její proudy odplaví prach země. Tak i naději člověka jsi zahubil. 20Navždy ho přemáháš, až odchází; měníš jeho tvář a posíláš jej pryč. 21Jeho synové budou vážení, ale nedozví se to; budou bezvýznamní, ale nebude jim to známo. 22Jen nad sebou cítí bolest jeho tělo a jeho duše nad ním truchlí.

15. Kapitola

1Tu odpověděl Elífaz Témanský. Řekl: 2Cožpak bude mudrc odpovídat závanem vědomosti a naplní si břicho východním větrem? 3Ospravedlňovat se slovem, které nepřinese užitek, a výroky, kterými člověk nic nezíská? 4Ty chceš dokonce mařit Boží bázeň a omezovat rozjímání před Bohem. 5Vždyť tvá zvrácenost poučuje tvá ústa, volíš si jazyk chytráků. 6Vlastní ústa tě usvědčují z viny, nikoli já; tvé rty svědčí proti tobě. 7Cožpak ses narodil jako první člověk, byl jsi zrozen dříve než kopce? 8snad Nasloucháš Božímu důvěrnému sdělení, chceš omezovat moudrost jen na sebe? 9Co víš, aniž bychom to věděli my? Čemu rozumíš, aniž by se to shledalo i při nás? 10Mezi námi je také prošedivělý i kmet, ctihodnější věkem než tvůj otec. 11Cožpak je ti málo Boží útěcha a slovo, kterým s tebou laskavě promlouvá? 12Kam tě vede tvé srdce a proč se blýskají tvé oči, 13že obracíš svůj hněv proti Bohu a necháváš ze svých úst vyjít takové výroky? 14Co je smrtelný člověk, že by mohl být neposkvrněný a že by mohl být v právu, kdo se narodil z ženy? 15Inu, on nevěří svým svatým ani nebesa nejsou v jeho očích čistá. 16Tím spíše, když je to člověk ohavný a zvrhlý, muž, který pije zvrácenost jako vodu. 17Chci ti něco sdělit, naslouchej mi, ať mohu vyprávět o tom, co jsem viděl, 18co povídají moudří; nezatajili, co vědí od svých otců. 19Jim jediným byla dána země a žádný cizinec mezi ně nepřišel. 20Po všechny dny se ničema sám svíjí úzkostí; po vyměřená léta, jež byla uspořena pro násilníka. 21Děsivý zvuk zní v jeho uších; v době pokoje na něho přijde ničitel. 22Neuvěří, že se navrátí z temnoty, je vyhlédnutý pro meč. 23Vyplašeně bloudí za chlebem — kde může být; ví, že den temnoty je mu pohotově po ruce. 24Poděsí ho tíseň a sklíčenost, přemůže jej jako král přichystaný k útoku, 25neboť vztáhl svou ruku proti Bohu, vypíná se proti Všemohoucímu. 26Běží proti němu s drzou šíjí, s tlustými hřbety svých štítů. 27Pokryl si totiž tváře svým tukem a nahromadil sádlo na slabinách. 28A osídlil zničená města, měli domy, kde lidé nemají bydlet, které byly určeny, aby se staly hromadami kamení. 29Nezbohatne a jeho majetek neobstojí ani neskloní k zemi svůj poklad. 30Neujde temnotě, jeho ratolest vysuší plamen, zajde dechem jeho úst. 31Ať nevěří v klam; svádí se, neboť klam bude jeho odměnou. 32Naplní se mimo jeho čas, jeho mladý výhonek se nezazelená. 33Jako réva setřese svůj trpký hrozen a jako oliva odvrhne svůj květ. 34Vždyť shromáždění bezbožných je neplodné, oheň strávil stany milovníků úplatku. 35Počali trápení a porodili nepravost, jejich lůno připravuje podvod.

16. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2Slov, jako jsou tato, jsem už slyšel mnoho. Jste všichni mizerní utěšitelé. 3Jestlipak budou mít konec ta nadutá slova? Nebo co tě popouzí, že takhle odpovídáš? 4I já bych mohl mluvit jako vy, kdybyste byli na mém místě, ohánět se proti vám výroky a potřásat nad vámi hlavou. 5Posiloval bych vás svými ústy a soustrast mých rtů by byla šetrná. 6Jestliže promluvím, má bolest tím nebude zmírněna; zanechám-li toho, v čem se mi ulehčí? 7Už mě zcela unavil. Zpustošil jsi celou mou pospolitost. 8Dopadl jsi mě, stalo se to na svědectví; povstala proti mně má lež a vypovídá proti mně. 9Jeho hněv propukl a zanevřel na mě, skřípal na mě zuby; můj protivník na mě zaostřuje své oči. 10Otevřeli na mě svá ústa, potupně mě bili do tváře, společně se proti mně hrnou. 11Bůh mě vydá v plen padouchovi, vydá mě na pospas do rukou ničemů. 12Byl jsem spokojený, ale zacloumal se mnou, uchopil mě za šíji a roztříštil mě. Postavil si mě za terč. 13Obklíčí mě jeho lukostřelci, probodne mé ledviny a nebude mít soucit. Mou žluč vylije na zem. 14Bude mě drásat, rána za ranou; vyběhne proti mně jako hrdina. 15Na kůži jsem si sešil pytlovinu, svůj roh jsem sklonil do prachu. 16Tvář mi opuchla od pláče, na mých víčkách je nejhlubší tma. 17Přitom na mých rukou není násilí a má modlitba je čistá. 18Země, nepřikrývej mou krev, ať není místo odpočinku pro můj úpěnlivý křik. 19Již nyní, hle, na nebesích je můj svědek a na výšinách můj přímluvce. 20Mí přátelé jsou mi prostředníky; mé oko prolévá slzy před Bohem. 21Nechť může někdo vést za muže spor s Bohem, lidský syn za svého bližního. 22Protože přejdou vyměřená léta, a půjdu stezkou, z níž se nevrátím.

17. Kapitola

1Můj duch byl zlomen, mé dny dohasly, hroby jsou mi údělem. 2Copak kolem mě nezaznívají úsměšky? Můj zrak musí spočívat na jejich vzdoru. 3Slož záruku, zaruč se za mě. Kdo jiný by se za mě zavázal rukoudáním? 4Protože jsi jejich mysl skryl před rozumností, proto je nevyvýšíš. 5Kvůli podílu někdo udá přátele, načež oči jeho synů zeslábnou. 6Vystavil mě lidem za pořekadlo, jsem tím, komu se plivá do tváře. 7Můj zrak zeslábl zármutkem, všechny mé údy jsou jako stín. 8Přímí se nad tím zhrozí, nevinný bude pobouřen nad bezbožným. 9Spravedlivý se přidrží své cesty, a kdo má čisté ruce, nabude síly. 10Avšak vy všichni, vraťte se, opět přijďte, nenajdu mezi vámi moudrého. 11Mé dny pominuly, mé úmysly jsou zpřetrhány, přání mého srdce. 12Noc budou vydávat za den, světlo v přítomnosti je prý bližší nežli temnota. 13I kdybych doufal, podsvětí je mým domovem, své lože jsem si ustlal v temnotě, 14jámě jsem vyhlásil: Jsi můj otec, larvě: Má matko, má sestro. 15Kde je tedy má naděje? Ano, mou naději, kdo ji zpozoruje? 16Závory podsvětí klesnou, až se spolu budeme děsit v prachu.

18. Kapitola

1Tu odpověděl Bildad Šúchský. Řekl: 2Za jak dlouho uděláte konec výrokům? Pochopte to a potom si promluvíme. 3Proč jsme považováni za dobytek? Stali jsme se nečistými ve vašich očích? 4Ty, který ve svém hněvu sápeš vlastní duši, cožpak kvůli tobě má být země opuštěna? Pohne se snad skála ze svého místa? 5Ano, světlo ničemů zhasne a plamínek jeho ohně nezazáří. 6Světlo v jeho stanu ztemnělo, jeho lampa nad ním zhasne. 7Jeho rázné kroky budou stísněné, vlastní plán jej přivede k pádu. 8Neboť se svýma nohama zapletl do sítě, bude se procházet po mříži. 9Past ho uchopí za patu, zmocní se jej smyčka. 10Provaz na něho je skryt v zemi, past na něho na pěšině. 11Ze všech stran ho poděsily hrozby, hnaly se v jeho šlépějích. 12Ať je jeho síla vyčerpaná a pohroma připravená pro jeho pád. 13Pohltí údy jeho těla, jeho údy pohltí prvorozený smrti. 14Bude odtržen od svého stanu, své naděje; to ho přinutí vykročit za králem hrůz. 15V jeho stanu se usídlí, co mu nepatří; po jeho příbytku bude roztroušena síra. 16Zdola uschnou jeho kořeny a shora zvadnou jeho ratolesti. 17Jeho památka vymizela ze země, na ulici nemá jméno. 18Vypudí ho ze světla do tmy, ze světa ho zapudí. 19Mezi svým lidem nemá nástupce ani následníka, není nikoho, kdo by přežil na místech jeho dočasného pobytu. 20Nad jeho dnem byli zděšeni západní sousedé a východní byli zachváceni hrůzou. 21Jistě, tak je tomu s příbytky bídáka, toto je místo člověka, který nezná Boha.

19. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2Jak dlouho chcete skličovat mou duši a deptat mě výroky? 3Už podesáté mě takhle vystavujete hanbě. Nestydíte se ke mně chovat drze. 4A kdybych se snad opravdu mýlil, můj omyl zůstane na mně. 5Jestliže se opravdu nade mě budete povyšovat a posuzovat mě podle mé potupy, 6vězte tedy, že mi Bůh ukřivdil a obklopil mě svou loveckou sítí. 7Hle, úpěnlivě volám: Násilí, ale nedočkám se odpovědi; křičím o pomoc, ale není právo. 8Zazdil mou cestu, takže neprojdu; uvede temnotu na mé stezky. 9Svlékl ze mě mou slávu a z hlavy mi sundal korunu. 10Zbořil mě ze všech stran, až jsem zašel; mou naději vyvrátil jako strom. 11Rozpálil proti mně svůj hněv a považoval mě za jednoho ze svých protivníků. 12Jeho loupežné hordy společně přitáhly, navršily proti mně svou cestu a utábořily se kolem mého stanu. 13Vzdálil ode mne mé bratry, zcela se mi odcizili moji známí. 14Mí příbuzní mě zanechali, zapomněli na mě moji přátelé. 15Příchozí v mém domě i mé služebnice mě považují za cizího, stal jsem se cizincem v jejich očích. 16Zavolal jsem na svého otroka, ale neodpovídá; musím ho prosit o smilování vlastními ústy. 17Můj dech se mé ženě zhnusil, začal jsem páchnout synům svého lůna. 18Zavrhli mě i malí hoši; když vstanu, mluví proti mně. 19Opovrhli mnou všichni mí důvěrníci a ti, které jsem miloval, se obrátili proti mně. 20Kost mi přilnula ke kůži a k masu, vyvázl jsem jen s kůží kolem zubů. 21Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy, moji přátelé, protože mě zasáhla Boží ruka. 22Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa? 23Kéž se tedy stane, že by mé výroky byly zapsány, kéž by byly vyryty do knihy, 24vytesány natrvalo do skály železným rydlem a olovem. 25Ale já vím, že můj vykupitel žije a nakonec se postaví nad prachem. 26A poté, co tihle sedřeli mou kůži, bez svého těla uvidím Boha. 27Toho já uvidím při sobě; mé oči jej budou vidět a ne cizí. Ledviny v mém klíně po tom prahnou. 28Vždyť řeknete: Jak ho nachytáme? Ve mně byla totiž shledána příčina problému. 29Mějte strach z meče, vždyť meč je trestem za zlobu. Tak poznáte, že nastane právní pře.

20. Kapitola

1Tu odpověděl Sófar Naamatský. Řekl: 2Proto mě mé zneklidněné přemítání nutí odpovědět; pro nepokoj, který je ve mně. 3Vyslechnu ponaučení ke své potupě a odpověď mi dá duch podle mého porozumění. 4Což to nevíš odedávna, od doby kdy byl na zemi postaven člověk, 5že radostný křik ničemů přijde zkrátka a radost bezbožného je jen na chvíli? 6I kdyby jeho povznesenost vystoupila do nebes a jeho hlava by dosáhla do oblak, 7zmizí navždy jako jeho výkal; ti, kdo ho vídali, řeknou: Kde je? 8Odlétne jako sen a nenajdou ho, jako noční vidění bude zaplašen. 9Zahlédlo jej oko, ale více nezahlédne, jeho domov už ho nezpozoruje. 10Jeho synové budou hledat přízeň chudých, jeho ruce musejí vrátit jeho majetek. 11Svěžesti byly plné jeho kosti, ta ale ulehne do prachu s ním. 12Ačkoliv zlo v jeho ústech sládne, pod svým jazykem ho přechovává, 13je k němu shovívavý a neopouští ho, na svém patře jej zadržuje, 14jeho pokrm se mu změnil ve vnitřnostech, v jeho nitru se stal hadím jedem. 15Pohltil majetek a zase jej vyzvrátil, Bůh mu ho vyžene z břicha. 16Bude sát hadí jed, jazyk zmije ho zabije. 17Nepodívá se na proudy, řeky, potoky medu a smetany. 18Výtěžek vrací zpět, nespotřebuje jej a nad výnosem svého obchodu nebude jásat. 19Vždyť utiskoval, opouštěl chudé; uchvátil dům, ale nebude ho budovat. 20Protože ve své chuti nepoznal uspokojení, nezachrání se s tím, co je mu nejmilejší. 21Nic neuniklo jeho žravosti; kvůli tomu jeho blaho nebude trvalé. 22Když vzroste jeho hojnost, bude mu úzko; zasáhne jej ruka každého udřeného. 23Ať se snaží naplnit břicho, pošle na něj svůj planoucí hněv; ať na něj dští svými střelami. 24Uteče-li před železnou zbraní, prostřelí ho bronzový luk. 25Vytáhl střelu, ale šíp mu vyšel ze hřbetu, blesk vyjde z jeho žluče, hrůzy na něm spočinou. 26Jen temnota je připravena pro ty, kdo jsou mu drazí, stráví jej oheň, který nebyl rozdmýchán; ať spase, co zůstalo v jeho stanu. 27Nebesa odhalí jeho zvrácenost, povstane proti němu i země. 28Úroda z jeho domu ať se vystěhuje, v den jeho hněvu se rozplyne. 29Toto je Bohem určený podíl ničemného člověka a dědictví Bohem mu přiřknuté.

21. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2Bedlivě naslouchejte mému výroku, to ať je útěcha od vás. 3Sneste mě, když chci mluvit já, a poté, co já promluvím, se můžete vysmívat. 4Cožpak já si naříkám nad člověkem? Pokud ano, jak by neměl být můj duch netrpělivý? 5Pohleďte na mě a užasněte; položte si ruku na ústa. 6Když na to pomyslím, vyděsím se a mé tělo zachvátí hrůza. 7Proč zůstávají ničemové naživu? Dožili se stáří a majetek také rozmnožili. 8S nimi jejich potomstvo, je u nich zajištěné, své potomky mají před očima. 9Jejich domy mají pokoj, jsou beze strachu, Boží hůl nad nimi není. 10Jeho býk obskočil, nikoli nadarmo, jeho kráva se otelí a nepotratí. 11Své malé hochy vypouštějí jako stádo a jejich děti skotačí. 12Pozvedají hlas podle tamburíny a lyry a radují se za zvuku flétny. 13Své dny dovrší v blahobytu, v okamžiku se pohrouží do podsvětí. 14Tu řekli Bohu: Odstup od nás, nemáme zalíbení v poznání tvých cest. 15Co je Všemohoucí, že bychom mu měli sloužit, a co získáme, když se u něj budeme přimlouvat? 16Inu, jejich blaho není v jejich moci; kéž by se ode mne vzdálila rada ničemů. 17Jak často zhasne lampa ničemů a jejich pohroma na ně přijde, on ve svém hněvu rozdělí díly zkázy. 18Budou jako sláma ve větru, vichřice ho uchvátila jako plevy. 19Uchová Bůh jeho trest pro jeho syny? Ať odplatí jemu, aby to poznal. 20Ať jeho oči spatří jeho zkázu, ať se napije z kalicha zloby Všemohoucího. 21Vždyť co po něm zbylo z jeho zájmu o vlastní dům, když byl odměřen počet jeho měsíců? 22Cožpak bude někdo učit Boha poznání, když on bude vznešené soudit? 23Jeden zemře ve své naprosté bezúhonnosti, je úplně bezstarostný a spokojený. 24Plné mléka jsou jeho dížky a do jeho kostí nasákl morek. 25Jiný pak zemře s hořkostí v duši aniž se nasytil dobrem. 26Ulehnou společně do prachu a pokryjí je larvy. 27Inu, poznal jsem vaše úmysly a plány, jak se mnou chcete násilně jednat. 28Vždyť říkáte: Kde je dům šlechtice a kde je stan s příbytky ničemů? 29Cožpak jste se nezeptali těch, kdo prochází kolem? Snad nebudete popírat jejich znamení: 30Ano, zlý bude ušetřen v den pohromy, budou odneseni v den zuřivosti. 31Kdo mu vytkne jeho jednání do očí a kdo mu odplatí za to, co on spáchal? 32On pak bude odnesen k hrobům a nad jeho rovem se bude bdít. 33Hroudy v údolí jsou mu sladkými, potáhne se za ním každý člověk, bezpočet jich bylo před ním. 34Jak mě potom chcete potěšit marností? A vaše odpovědi — zůstala jen věrolomnost.

22. Kapitola

1Tu odpověděl Elífaz Témanský. Řekl: 2Cožpak bude muž Bohu prospěšný, bude mu snad rozumný člověk prospěšný? 3Cožpak má Všemohoucí zalíbení v tom, že budeš v právu, anebo nekalý zisk z toho, že dovedeš své cesty k dokonalosti? 4Cožpak tě kárá kvůli tvé bázni, vejde proto s tebou v soud? 5Což není tvá špatnost velká a tvé zvrácenosti bez konce? 6Vždyť jsi bezdůvodně brával zástavu od svých bratrů a svlékal jsi šaty ze spoře oděných. 7Nedával jsi žíznivému napít vody, chléb jsi odpíral hladovému. 8Země náleží muži silné paže, bude v ní pobývat muž vznešené tváře. 9S prázdnou jsi poslal pryč vdovy, paže sirotků bývala sražena. 10Proto jsou okolo tebe pasti a roztřese tě náhlý strach. 11Anebo nevidíš temnotu a spoustu vody, která tě přikryje. 12Což není Bůh vyšší než nebesa? Pohleď na nejvyšší hvězdy, jak jsou vyvýšeny. 13A přece říkáš: Co ví Bůh? Což může soudit to, co je za hustou temnotou? 14Za úkryt má mračna, nevidí; prochází se po nebeském obzoru. 15Chceš se snad držet dávné stezky, po níž šlapali muži propadlí nepravosti, 16kteří byli dopadeni, ačkoliv nenadešel čas? Jejich základ bude zaplaven proudem. 17Ti Bohu říkávali: Odstup od nás, a: Co nám může Všemohoucí provést? 18Přitom blahobytem jejich domy naplnil on; kéž by se ode mne vzdálila rada ničemů. 19Spravedliví to uvidí a budou se radovat, nevinný se jim bude posmívat. 20Naši odpůrci jistě byli vyhlazeni a oheň strávil to, co po nich zbylo. 21Jen se s ním důvěrně stýkej a užívej pokoje, dobro ti skrze to bude vzcházet. 22Přijmi přece poučení z jeho úst a v srdci si ulož jeho řeči. 23Pokud se vrátíš k Všemohoucímu, budeš zbudován, vzdálíš zvrácenost od svého stanu. 24Valoun zlata polož do prachu a zlato z Ofíru mezi potoční kameny. 25Pak bude Všemohoucí tvými valouny zlata a hromadami stříbra. 26Tehdy budeš totiž mít z Všemohoucího rozkoš a svou tvář budeš pozvedat k Bohu. 27Budeš-li k němu úpět, vyslyší tě a ty splníš své sliby. 28A když se pro něco rozhodneš, ať ti to vyjde; na tvých cestách zazáří světlo. 29Když budou druzí klesat, řekneš: Taková pýcha. Sklíčeného on zachrání. 30Vychvátí toho, kdo není nevinný, bude vychvácen čistotou tvých dlaní.

23. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2I dnes je mé stěžování vzpurné; jeho ruka na mě těžce dolehla kvůli mému vzdychání. 3Kéž se stane, že bych věděl, jak ho naleznu; jak se dostanu k jeho sídlu. 4Předložil bych před něj svůj spor, stížnostmi bych naplnil svá ústa. 5Dozvěděl bych se výroky, kterými mně odpoví, a porozuměl bych tomu, co mi řekne. 6Cožpak se mnou povede při s plnou silou? Nikoli, on si mě jistě všimne. 7Tam by se s ním přímý domlouval a já bych navždy unikl svému soudci. 8Půjdu-li na východ, on tam není, pakliže nazpět, nepochopím ho; 9když koná něco nalevo, nezahlédnu ho, jestliže se skryje napravo, rovněž ho neuvidím. 10Vždyť on zná mou cestu, kdyby mě vyzkoušel, vyjdu jako zlato. 11Má noha se přidržela jeho kroku, zachoval jsem jeho cestu a nechtěl se odvrátit. 12Příkaz jeho rtů? Od toho neustoupím! Řeči jeho úst jsem uchovával více než vlastní ustanovení. 13On pak zůstává stejný a kdo ho od toho odvrátí? Po čem jeho duše zatoužila, to vykonal. 14Vždyť vykoná, co mi určil; při něm se najde mnoho tomu podobného. 15Proto jsem z něj vyděšený, pozoruji se a třesu se před ním. 16Tak Bůh naplnil mé srdce zoufalstvím, Všemohoucí mě vyděsil. 17Avšak nebyl jsem umlčen temnotou, setmění se přede mnou ukrylo.

24. Kapitola

1Proč nejsou časy skryty před Všemohoucím, ale ti, kdo jej znají, nespatřili jeho dny? 2Lidé posouvají meze, uloupí stádo a pasou ho. 3Sirotkům odhánějí osla, vdově berou býka do zástavy. 4Chudáky z cesty odstrkují, nuzní v zemi se společně musejí skrývat. 5Hle, divocí osli v pustině jdou za svým dílem, usilovně hledají potravu, step jim dává pokrm pro mladé. 6Sklízejí jeho píci na poli, paběrkují na vinici ničemy. 7Bez oděvu přenocují nazí, v chladu bez přikrývky. 8Jsou promočení horským přívalem, skálu obejmuli z nedostatku útočiště. 9Sirotka od prsu uchvacují, berou zástavu od nuzného. 10Chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí snopy. 11Lisují olej mezi jejich terasami, šlapou v lisech, a přece mají žízeň. 12Muži z města sténají, o pomoc bude křičet duše pobitých, avšak Bůh si bláznovství nevšímá. 13Oni patří mezi ty, kdo se bouří proti světlu, nepoznali jeho cesty ani nepobývají na jeho stezkách. 14Vrah vstává za svítání, skolí chudého a nuzného a v noci se objeví jako zloděj. 15Oko cizoložníka vyhlíží soumrak a on si říká: Nikdo si mě nevšimne; a roušku si položí na tvář. 16Za tmy se prokopal do domů, kde se ve dne uzavřeli; světlo neznají. 17Pro ně je totiž ráno zároveň nejhlubší tmou, protože pozná hrůzy nejhlubší tmy. 18Je lehký na vodní hladině, jejich díl v zemi je zlořečen, nevydá se směrem k vinicím. 19Vyprahlá země i žár pohlcují vodu ze sněhu, podsvětí ty, kdo zhřešili. 20Zapomene na něho matčino lůno, larvám se stal sladkým, už nebude připomínán. Zvrácenost bude jako strom zlomena. 21Vyjídá neplodnou, která nerodila, a vdově neprokazuje dobro. 22Zachovává vznešené svou silou. Povstane a nikdo si není jist životem. 23Dopřeje mu uchýlit se do bezpečí a člověk se spolehne. Jeho oči bdí nad jejich cestami. 24Nakrátko jsou pozdviženi a již nejsou, budou sehnuti, uzavřou se jako všichni ostatní. Zvadnou jako vršek klasu. 25A pokud tomu tak přece není, kdo mě usvědčí ze lži a obrátí můj výrok v nic?

25. Kapitola

1Tu odpověděl Bildad Šúchský. Řekl: 2Vladařství a strach jdou s tím, kdo působí pokoj na svých výšinách. 3Cožpak je možné spočítat jeho oddíly? Nad kým nevzchází jeho světlo? 4Jak může být smrtelný člověk spravedlivý před Bohem a jak může být neposkvrněný člověk narozený z ženy? 5Hleď, ani měsíc nesvítí jasně a hvězdy také nejsou v jeho očích čisté. 6Tím méně smrtelný člověk, který je larva a lidský syn, červ.

26. Kapitola

1Nato Jób odpověděl. Řekl: 2Ó jak jsi pomohl bezmocnému, zachránil jsi vysílenou paži. 3Jak jsi poradil nemoudrému a obezřetnost jsi dal poznat mnohým. 4Komu jsi sdělil své výroky a čí duch z tebe vyšel? 5Chvějí se před ním nebožtíci v hlubinách vod i ti, kdo v nich přebývají? 6Podsvětí je před ním nahé, není přikrývky pro říši mrtvých. 7Roztáhl sever nad pustotou, zavěšuje zemi nad nicotou. 8Uzavírá vody do svých mračen, oblak se pod nimi neroztrhl. 9Zahaluje vzhled trůnu, rozprostírá nad ním svůj oblak. 10Vykroužil obzor na vodní hladině až po mez světla a temnoty. 11Nebeské sloupy se chvějí a jsou ohromeny jeho napomenutím. 12Svou silou sklidnil moře, svou rozumností zdeptal obludu. 13Svým duchem dal nebesům velkolepost, jeho ruka probodla mrštného hada. 14Hle, toto jsou okraje jeho cest, zaslechneme o něm jen něco jako šepot. Kdo porozumí hromobití jeho sil?

27. Kapitola

1A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl: 2Jakože živ je Bůh, on, který mi odňal právo, Všemohoucí, který způsobil mé duši hořkost: 3Dokud je všechen můj dech ve mně a duch Boží v mém chřípí, 4mé rty nepromluví zvrácenost a můj jazyk nebude přemítat o záludnosti. 5Ať je to ode mne vzdáleno, abych vás prohlásil za spravedlivé. Dokud nevydechnu naposled, neodložím svou bezúhonnost. 6Držím se své spravedlnosti a neopustím ji. Mé srdce mě nebude hanobit za mé dny. 7Ať je na tom můj nepřítel jako ničema a můj protivník jako bídák. 8Vždyť jakou naději má bezbožný, když bude sražen, vezme-li mu Bůh život? 9Cožpak Bůh vyslyší jeho volání, až na něho přijde soužení? 10Zdalipak bude mít rozkoš z Všemohoucího? Bude volat Boha v každém čase? 11Poučím vás o Boží moci, nezatajím, jak je tomu s Všemohoucím. 12Hle, vy, vy všichni jste to viděli. Proč tedy vršíte marnost na marnost? 13Toto je podíl ničemného člověka u Boha, dědictví, které od Všemohoucího přijmou násilníci. 14I když bude mít mnoho synů, pak jen pro meč, jeho potomci se chlebem nenasytí. 15Ti, kteří ho přežijí, budou pohřbeni smrtí a jejich vdovy je nebudou oplakávat. 16Jestliže nahromadí stříbra jako prachu a oděvu navrší jako hlíny, 17navrší, avšak obleče se spravedlivý a stříbro rozdělí nevinný. 18Svůj dům postavil jako mol, jako stan, který si udělal hlídač. 19Bohatý ulehne a už se nesebere, otevře své oči a už to není. 20Hrůza ho dostihne jako voda, v noci ho uchvátí vichřice. 21Odnese jej východní vítr a zmizí, odvane jej z jeho místa. 22Ať se na něho vrhne a nemá soucit, před jeho rukou bude spěšně utíkat. 23Budou nad nimi tleskat rukama, bude se nad ním pošklebovat z jeho místa.

28. Kapitola

1Stříbro má přece své naleziště a zlato místo, kde ho přečistí. 2Z prachu se získává železo a kámen vyplavuje měď. 3Temnotě určuje konec a zkoumá temný kámen v nejhlubší tmě po nejzazší mez. 4Prorazil šachtu údolím daleko od místa, kde pobývá člověk. Zapomenutí lidskou nohou houpou se na laně, daleko od člověka se klátí. 5Země, z níž vzchází úroda, je zespodu převrácena jakoby ohněm. 6Její kameny jsou nalezištěm safírů, obsahuje zlatý prach. 7Pěšinu k němu, tu dravec nezná, ani oko luňáka černého ji nezahlédlo. 8Pyšná mláďata po ní nešlapala, lev po ní nevlekl kořist. 9Člověk svou rukou sáhl na křemen, hory od základů převrátil. 10Vyrubal kanály ve skalách, jeho oko vidělo kdejakou drahocennost. 11Zamezil přetékání řek, tajnosti vynáší na světlo. 12Avšak moudrost, kde může být nalezena? A kde je to naleziště rozumnosti? 13Její hodnotu smrtelný člověk nezná, nemůže být nalezena v zemi živých. 14Hlubina říká: Ve mně není, moře říká: Není u mne. 15Lístkové zlato za ni nemůže být dáno ani stříbro nemůže být odváženo na její úhradu. 16Nemůže být zaplacena zlatem z Ofíru, vzácným karneolem a safírem. 17Nevyrovná se jí zlato či sklo, nedá se směnit za předměty z ryzího zlata. 18Perly a křišťál nebudou připomínány, cena moudrosti je nad drahokamy. 19Kúšský topas se jí nevyrovná, nemůže být zaplacena čistým zlatem. 20Odkud tedy moudrost přijde? A kde je to naleziště rozumnosti? 21Byla totiž skryta před očima všeho živého, ukryta před nebeským ptactvem. 22Říše mrtvých a smrt říkají: Zprávu o ní jsme slyšely na vlastní uši. 23Bůh rozumí její cestě, on zná její naleziště. 24Vždyť on hledí až do končin země, vidí všechno pod nebesy. 25Takže dodal větru váhu a vodu odměřil mírou; 26když dešti stanovil hranici a hromobití cestu, 27tehdy ji uviděl a vyprávěl o ní, upevnil ji a také ji prověřil. 28A řekl člověku: Hle, bázeň před Panovníkem, toť moudrost a odvrátit se od zlého, toť rozumnost.

29. Kapitola

1A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl: 2Kéž je mi dopřáno žít jako za dávných měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh chránil, 3když nad mou hlavou nechával svítit svou lampu, šel jsem temnotou za jeho světlem. 4Tak jako jsem byl ve dnech své sklizně v důvěrném společenství s Bohem nad svým stanem, 5když ještě se mnou byl Všemohoucí a moji služebníci okolo mě. 6Když jsem ve smetaně umýval své nohy a proudy oleje na mě vyplavovala skála. 7Když jsem vycházel branou k městu a své sedadlo si připravoval na náměstí, 8viděli mě mládenci a vytratili se, kmeti vstali a zůstali stát. 9Knížata ustala v řečech, na ústa si položila ruku. 10Vytratily se hlasy předáků jazyk jim přilnul k patru. 11Vždyť ucho, které mi naslouchalo, nazývalo mě šťastným, oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě. 12Vždyť jsem zachraňoval nuzného, když křičel o pomoc, i sirotka, který neměl pomocníka. 13Přicházelo na mne požehnání hynoucího, k jásotu jsem přiváděl srdce vdovy. 14Oblékal jsem si spravedlnost a ona si oblékala mne, právo mi bylo jako roucho a turban. 15Slepému jsem byl očima a chromému nohama. 16Chudým byl jsem otcem a prověřil jsem spor, který jsem neznal. 17I tesáky bídáka jsem vyrazil a kořist vytrhoval z jeho zubů. 18Řekl jsem si: Naposled vydechnu se svým hnízdem a rozmnožím dny jako písek. 19Můj kořen dosahuje k vodě, rosa přenocuje v mých ratolestech. 20Má sláva je se mnou vždy nová, obnovuje se i luk v mé ruce. 21Naslouchali mi a očekávali na mě, umlkali při mé radě. 22Po mém slovu již nic neopakovali, kanul na ně můj výrok. 23Jako na déšť na mě počkali, jak pro jarní déšť otevřeli svá ústa. 24Usmíval jsem se na ně, když nevěřili, a neodvrhli světlo mé tváře. 25Volil jsem jejich cestu, sedával jsem v čele a přebýval jsem jako král s oddílem, jako ten, kdo potěší truchlící.

30. Kapitola

1A nyní se mi smějí ti, kteří jsou věkem mladší než já, jejichž otci jsem pohrdl tak, že jsem je odmítl nasadit ke svým ovčáckým psům. 2Nač mi také je síla jejich rukou? Zralost u nich přišla vniveč. 3Nedostatkem a hladomorem vyčerpaní ohlodávají suchopár uplynulé noci, zkázu a zpustošení. 4Trhají lebedu, listí z křoví a kořen janovce, aby je zasytily. 5Jsou vypuzeni ze společenství, křičí na ně jako na zloděje. 6Musejí přebývat v údolním srázu, dírách v podzemí a skalách, 7hýkají mezi křovím, zalezlí pod plevelem. 8Blázni, ano bezejmenní, byli vymrskáni ze země. 9A teď jsem se stal jejich písničkou, stal jsem se námětem jejich výroku. 10Opovrhují mnou, vzdalují se ode mne a nemají zábrany plivat mi do tváře. 11Jelikož on rozvázal mé lano a pokořil mě, oni si přede mnou povolili uzdu. 12Napravo povstávají jako mladická chátra, podrážejí mi nohy, vrší proti mně své zhoubné stezky. 13Mou pěšinu boří, přispívají k mé zkáze. Není před nimi pomocníka. 14Přicházejí jako široká trhlina, valí se jako zkáza. 15Hrůza se obrátila proti mně, mou důstojnost pronásleduje jako vítr; jako mračno pominula má spása. 16A teď je má duše rozlita nade mnou, dny soužení mě zachvacují. 17Noc ze mě vyloupala kosti. Neutichnou mé hlodající bolesti. 18Velkou silou se můj oděv změnil k nepoznání, mé roucho mě přepásá jako obojek. 19Vrhl mě do bláta, stal jsem se podobným prachu a popelu. 20Křičím k tobě o pomoc, a neodpovídáš mi. Když jsem se dříve postavil k modlitbě, měl jsi pro mě pochopení. 21Změnil ses mi v krutého nepřítele, strojíš mi úklady silou své ruky. 22Zvedneš mě, posadíš mě na vítr, necháš mě zmítat v bouři. 23Vždyť vím, že mě přivedeš k smrti, do domu setkání pro všechno živé. 24On jistě nevztáhne ruku do sutin, když při své zkáze někdo volá o pomoc. 25Zdalipak jsem neplakal nad tím, kdo prožíval těžké dny? Nestarala se má duše o nuzného? 26Vždyť jsem čekal dobro, a přišlo zlo, očekával jsem světlo, a přišlo setmění. 27Mé nitro bylo přivedeno do varu a nemělo pokoj, potkaly mě dny soužení. 28Chodil jsem v nářku, ne v žáru slunce, ve shromáždění jsem povstal a křičím o pomoc. 29Šakalům jsem se stal bratrem, pštrosům bližním. 30Zčernala na mně kůže, horečkou vzplanuly mé kosti. 31I má lyra je naladěna pro smuteční obřad, pro hlas plačících má flétna.

31. Kapitola

1Se svýma očima jsem uzavřel smlouvu, jak bych se mohl zadívat na pannu? 2A jaký je podíl od Boha nahoře, dědictví od Všemohoucího shůry? 3Cožpak jím pro bídáka není pohroma a pro pachatele nepravosti neštěstí? 4Cožpak on mé cesty neuvidí a nespočítá všechny mé kroky? 5Jestliže jsem jednal falešně a má noha spěchala za podvodem, 6ať mě na miskách spravedlnosti odváží, ať mou bezúhonnost Bůh pozná. 7Pokud by se odvrátil z cesty můj krok, mé srdce by šlo za mýma očima a poskvrna by ulpěla na mých dlaních, 8ať tedy zaseji a sní to někdo jiný a ať jsou vykořeněny moje výpěstky. 9Jestliže se mé srdce dalo přivábit k cizí ženě a číhal jsem u vchodu svého bližního, 10ať má žena jinému mele a jiní ať se nad ní sklánějí. 11Vždyť je to hanebnost, zvrácenost hodná odsouzení. 12Neboť je to oheň, který stravuje až k zahynutí, vykoření všechnu mou úrodu. 13Pohrdnu-li právem svého otroka či své otrokyně v jejich sporu se mnou, 14co udělám, až Bůh povstane? Až mě navštíví, co mu odpovím? 15Cožpak ten, který učinil v nitru mě, neučinil i jej? Což nás tentýž nepřipravil v lůně? 16Jestliže jsem chudému odepřel jeho přání a nechal jsem vyhasnout oči vdovy, 17jestliže jsem jídal své sousto sám, aniž by z něj jedl i sirotek — 18vždyť u mě vyrůstal jako u otce od mého mládí a vdovu jsem vedl od lůna své matky — 19jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu a nuzného, že nemá přikrývku, 20jestliže mi jeho bedra nežehnala, že se zahřál vlnou ze stříže mých beránků, 21jestliže jsem se rozehnal rukou proti sirotkovi, protože jsem viděl, že mám v bráně podporu, 22ať mi odpadne rameno od zad a vylomí se mi paže z lokte. 23Vždyť Boží pohroma mi nahání strach, nemohl bych snést jeho vznešenost. 24Pokud bych svou důvěru složil v zlato, čistému zlatu bych řekl: Má naděje!, 25jestliže bych se radoval, že mám hojný majetek a že má ruka mnoho získala, 26jestliže bych pohleděl na sluneční světlo, jak se třpytí a jak spanile putuje měsíc 27a mé srdce by se dalo ve skrytu svést a polibek mých úst by poslala má ruka, 28také to je zvrácenost hodná odsouzení, protože bych zapřel Boha nahoře. 29Zdalipak bych se radoval ze zkázy toho, kdo mě nenávidí, a rozjařil bych se, že ho postihlo něco zlého? 30Svým ústům jsem nedovolil hřešit, žádat kletbou o jeho život. 31Cožpak muži z mého stanu neříkali: Kdo by nebyl nasycen jeho masem? 32Příchozí nenocoval venku, otvíral jsem své dveře pro poutníka. 33Jestliže jsem svá přestoupení přikryl jako Adam, takže jsem svou vinu uschoval ve své hrudi, 34protože jsem měl strach z velkého davu a děsilo mě pohrdání lidských čeledí, umlkl jsem a nevycházel ze vchodu. 35Kéž je mi dopřán někdo, kdo by mi naslouchal. Zde je mé znamení. Ať mi odpoví Všemohoucí. Můj odpůrce sepsal záznam. 36Cožpak bych ho nenosil na rameni? Připoutal bych jej k sobě jako korunu. 37Oznámil bych mu počet svých kroků, přistupoval bych k němu jako vévoda. 38Jestliže má půda křičí proti mně a její brázdy pláčou spolu s ní, 39jestliže jsem bez placení jedl její úrodu a přiváděl jsem duši jejích vlastníků k zoufalství, 40ať mi vzejde trní namísto pšenice a býlí namísto ječmene. Tím končí Jóbova slova.

32. Kapitola

1Nato již přestali ti tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý. 2Tu vzplanul hněv Elíhúa, syna Berakeela, Búzijce z čeledi Rámovy. Jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože prohlásil sám sebe za spravedlivějšího, než je Bůh. 3Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli odpověď, a přesto Jóba prohlašovali vinným. 4Elíhú však se slovy k Jóbovi vyčkával, protože byli věkem starší než on. 5Když Elíhú viděl, že v ústech těch tří mužů není odpověď, jeho hněv vzplanul. 6Tu Búzijec Elíhú, syn Berakeelův, odpověděl. Řekl: Věkem jsem mladý, zatímco vy jste kmeti. Proto jsem se ostýchal a bál jsem se sdílet s vámi své poznání. 7Říkal jsem si: Ať promluví dny, hojná léta ať oznámí moudrost. 8Avšak je to duch v smrtelném člověku, dech Všemohoucího, který jim dává porozumět. 9Nikoli velcí zmoudří, aniž starci porozumí právu. 10Proto pravím: Poslouchej mě, ano, i já sdělím své poznání. 11Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vašim rozumným řečem, dokud neprověříte ty výroky. 12Pozorně jsem vás sledoval, avšak hle, Jób nemá, kdo by ho usvědčil, kdo z vás by odpověděl na jeho řeči. 13Jenom neříkejte: Nalezli jsme moudrost: Ať jej odvane Bůh, ne člověk. 14Jób své výroky nezaměřil proti mně a já mu nebudu odpovídat vašimi řečmi. 15Zděsili se, už neodpovídají, došla jim slova. 16Budu tedy předpokládat, že nepromluví, protože přestali a už neodpovídají. 17I já odpovím svým dílem, ano, i já sdělím své poznání. 18Neboť jsem plný výroků, duch mě svírá v mém nitru. 19Hle, mé nitro je jako víno, které není otevřeno, praskne jako nové měchy. 20Promluvím a uleví se mi; otevřu rty a odpovím. 21Nikomu jistě nebudu nadržovat a nebudu lichotit člověku. 22Vždyť ani neumím lichotit. Jak snadno by mě můj Tvůrce odstranil.

33. Kapitola

1Přece však bedlivě slyš mé výroky, Jóbe, a naslouchej všem mým slovům. 2Hle, nyní jsem otevřel svá ústa a jazyk v mých ústech promluvil. 3Mé řeči pocházejí z přímosti mého srdce, mé rty vytříbeně vyjádřily poznání. 4Učinil mě duch Boží, při životě mě zachová dech Všemohoucího. 5Pokud můžeš, odpověz mi; připrav se, postav se proti mně. 6Hle, jsem na tom před Bohem jako ty, i já jsem byl zformován z hlíny. 7Hle, neohromí tě hrůza ze mě ani na tebe nedolehne těžce mé naléhání. 8Zajisté jsi ke mně promluvil a já poslouchám hlas tvých výroků. Prý: 9Jsem čistý, bez přestoupení, jsem bezúhonný, není při mně zvrácenost, 10jenže Bůh proti mně hledá záminky, považuje mě za nepřítele, 11mé nohy dává do klády, střeží všechny mé stezky. 12Inu, v této věci jsi nebyl v právu — tak ti odpovím, neboť Bůh je větší než člověk. 13Proč proti němu vedeš při? Že neodpovídá vždy lidskými slovy? 14Vždyť Bůh promluví jednou i podruhé, ale člověk to nezpozoruje. 15Ve snu, v nočním vidění, když hluboký spánek padne na lidi, v dřímotách na posteli. 16Tehdy to lidem dá na vědomí a zapečetí je v tom, o čem byli poučeni, 17aby odvrátil člověka od jeho špatného díla a vzdálil pýchu od muže. 18Chrání jeho duši před jámou, před tím, aby jeho život zašel oštěpem. 19Bolestí je kárán na své posteli, třesení jeho kostí je stálé. 20Jeho život mu znechutil chléb, jeho duše lákavou potravu. 21Jeho tělo ztrácí na vzhledu, obnaženy jsou jeho kosti, které nebylo vidět. 22K jámě přistoupila jeho duše, jeho život k poslům smrti. 23Kdyby s ním byl posel, prostředník, jeden z tisíce, aby člověku oznámil, v čem spočívá jeho přímost, 24a Bůh by se nad ním smiloval a řekl by: Vykup jej, aby nesestoupil do jámy; našel jsem za něho výkupné. 25Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se tak do dnů své svěžesti. 26Bude úpět k Bohu, který ho laskavě přijme, uvidí za radostného křiku jeho tvář a on odplatí smrtelnému člověku za jeho spravedlnost. 27Ať zazpívá před lidmi a řekne: Zhřešil jsem a zkazil jsem, co bylo správné, ale nebylo mi odplaceno stejně. 28Mou duši vykoupil, aby nepřešla do jámy, můj život uzří světlo. 29Hle, Bůh při člověku udělá všechny tyto věci dvakrát i třikrát, 30aby odvrátil jeho duši od jámy, aby byl osvícen světlem živých. 31Věnuj mi pozornost, Jóbe, poslouchej mě. Mlč a já budu mluvit. 32Pokud máš po ruce výroky, odpověz mi. Promluv, protože bych tě chtěl prohlásit za spravedlivého. 33Pokud nemáš, poslouchej ty mě; mlč, ať tě naučím moudrosti.

34. Kapitola

1A Elíhú vypovídal dále. Řekl: 2Slyšte, moudří, mé výroky, vzdělaní, naslouchejte mi. 3Ucho přece zkoumá výroky a patro ochutnává jídlo. 4Zvolme si, co je spravedlivé, zjistěme mezi sebou, co je dobré. 5Neboť Jób prohlásil: Jsem spravedlivý, a Bůh mi odňal právo. 6Mám snad lhát ohledně svého práva? Aniž bych se dopustil přestoupení, moje rána od šípu je nevyléčitelná. 7Který muž pije jako Jób výsměch jako vodu, 8vchází do spolku s pachateli nepravosti a chodí s ničemníky? 9Protože řekl: Muži nepřinese užitek, když najde zalíbení v Bohu. 10Proto mě poslouchejte, rozumní muži: Ať je to od Boha vzdáleno, že by spáchal ničemnost a že by Všemohoucí spáchal špatnost. 11Neboť odplatí člověku jeho skutek, postihne každého podle jeho stezky. 12Ano opravdu, Bůh nejedná ničemně, Všemohoucí nepokřiví právo. 13Kdo jej ustanovil nad zemí a kdo jej určil nad celý světem? 14Kdyby zaměřil svou pozornost jen na sebe a vzal zpět k sobě svého ducha a svůj dech, 15všechno tvorstvo by společně naposled vydechlo a člověk by se obrátil v prach. 16Pokud ti tedy nechybí rozumnost, vyslechni toto, naslouchej hlasu mých výroků. 17Což si opravdu myslíš, že může vládnout ten, kdo nenávidí právo? Anebo chceš prohlásit vinným spravedlivého a mocného? 18Cožpak se sluší králi říkat: Ničemníku a šlechticům: Ničemo? 19Tomu, který nenadržuje knížatům ani nestraní urozenému před chudým, neboť oni jsou všichni dílem jeho rukou? 20V okamžiku i o půlnoci umírají, lidé jsou rozechvěni a pomíjejí. Vznešený je odstraněn bez zásahu lidské ruky. 21Neboť jeho oči hledí na cesty člověka, on uvidí všechny jeho kroky. 22Není taková temnota, ani nejhlubší tma nestačí, aby se tam pachatelé nepravosti mohli skrýt. 23Neboť nikomu není uloženo více, než aby šel na soud před Boha. 24Bez vyšetřování drtí mocné, namísto nich ustanovil jiné. 25Jistě zná jejich počiny, vyvrátí je v noci a budou potřeni. 26Jako ničemy je bije na místě, kde to všichni vidí, 27protože se od něj odvrátili a žádné z jeho cest nerozuměli, 28takže k němu nechali přijít volání chudého, uslyší volání nuzného. 29Zůstane-li on klidný, kdo jej prohlásí vinným? Když skryje tvář, kdo jej zpozoruje? Přitom bdí zároveň nad národem i nad jednotlivým člověkem, 30aby se bezbožný člověk nestal králem, aby nebyl lidu léčkou. 31Vždyť řekl snad někdo Bohu: Odnesl jsem si to, nebudu už jednat zle? 32Co sám nevidím, tomu ty mě uč. Jestliže jsem provedl špatnost, nebudu v tom pokračovat? 33Má snad za to odplatit podle tvého? Vždyť jsi ho zavrhl, protože ty si můžeš vybrat a já ne. Jen pověz, co víš. 34Řeknou mi to rozumní muži i moudrý člověk, který mě poslouchá: 35Jób nemluví na základě poznání, jeho slova nepřicházejí z porozumění. 36Kéž je Jób jednou provždy přezkoušen za odpovědi po způsobu mužů propadlých nepravosti. 37Neboť ke svému hříchu přidává vzpouru, tleská mezi námi. Jen ať množí své řeči proti Bohu.

35. Kapitola

1A Elíhú odpovídal dále. Řekl: 2Považuješ tohle za správné? Řekl jsi: Má spravedlnost je před Bohem. 3Vždyť se ptáš: Jaký užitek ti to přinese? Co víc získám než svým hříchem? 4Já odpovím několika výroky tobě a s tebou i tvým přátelům. 5Pohleď na nebesa a viz, pozoruj oblaky, jak tě převyšují. 6Hřešíš-li, co to s ním provede? Je-li tvých přestoupení mnoho, co mu to způsobí? 7Pokud jsi byl spravedlivý, co mu tím dáš nebo co od tebe získá? 8Tvá ničemnost se týká jen člověka, jako jsi ty, tvá spravedlnost lidského syna. 9Lidé se dávají do křiku pro množství útlaku, pro tvrdou paži mocných křičí o pomoc. 10A nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Tvůrce, který dává v noci písně, 11vyučuje nás více než zemská zvířata, činí nás moudřejšími než nebeské ptactvo? 12Jednou budou úpěnlivě volat, ale on neodpoví, kvůli pýše zlých lidí. 13Bůh nebude poslouchat pouhý klam, Všemohoucí si toho nebude všímat. 14Tím spíše když říkáš, že si nebudeš všímat jej. Tvůj spor je před ním a ty na něj musíš čekat. 15Avšak nyní, protože jeho hněv tě ještě nenavštívil a o zpupnost se zatím příliš nestaral. 16I Jób svá ústa otvírá marně, bez rozmyslu zbytečně rozmnožuje výroky.

36. Kapitola

1A Elíhú pokračoval. Řekl: 2Měj se mnou trochu strpení, ať ti sdělím, že výroky o Bohu ještě neskončily. 3Své poznání vezmu zdaleka, spravedlnost přiznám svému Učiniteli. 4Neboť mé výroky opravdu nejsou klam, mluví s tebou člověk úplného poznání. 5Hle, mocný je Bůh, ale člověkem nepohrdá, silou smýšlení je mocný. 6Ničemu při životě nezachová, avšak chudým dopřeje právo. 7Neodvrátí svůj zrak od spravedlivých, s králi je navždy přivede na trůn a budou povýšeni. 8Pokud však jsou spoutáni řetězy, polapeni do provazů soužení, 9vytýká jim jejich skutky a to, že se rozmáhají jejich přestoupení. 10Otvírá jim ucho pro ponaučení a říká, že se mají odvrátit od nepravosti. 11Pokud uposlechnou a budou mu sloužit, dovrší v blahobytu své dny, v potěšení svá léta. 12Pokud ale neuposlechnou, zajdou oštěpem a vydechnou naposled jako člověk bez poznání. 13Lidé bezbožného srdce budou v srdci ukládat hněv, nebudou křičet o pomoc, když je spoutá. 14Jejich duše zemře v mládí, mezi chrámovými smilníky skončí jejich život. 15Zkroušeného vysvobodí skrze jeho soužení, bude jim otvírat ucho skrze útlak. 16Tak i tebe lákal ze chřtánu soužení do volného prostoru, v němž není stísněnost. Tučností naplnil pohodu u tvého stolu. 17Avšak ty jsi naplnil podstatu právní pře ničemy. Právní pře a soud se tě budou držet. 18Jenom ať tě zloba nepodnítí k tleskání. Množství výkupného ať tě neodkloní stranou. 19Cožpak tvé volání o pomoc způsobí, že nezůstaneš v úzkých? Nebo vypětí všech sil? 20Nebaž po noci, která by vytrhla národy z jejich místa. 21Měj se na pozoru, ať se neobrátíš k nepravosti, protože bys raději zvolil ji nežli soužení. 22Hle, jak vyvýšený je Bůh ve své síle. Kdo je takový učitel jako on? 23Kdo mu určil cestu? A kdo řekl: Provedl jsi zvrácenost? 24Pamatuj, že máš vyvyšovat jeho dílo, o němž lidé zpívají. 25Na ně patřili všichni lidé, smrtelný člověk na něj zdaleka pohledí. 26Hle, veliký je Bůh, nepochopíme jej, počet jeho let je nevyzpytatelný. 27Neboť vyzvedne kapky vody a ony kanou v podobě deště, jako jeho mlha, 28oblaka je řinou, kanou na mnoho lidí. 29Ano, mohl by někdo porozumět rozprostření oblaku, hřmění z jeho stánku? 30Hle, rozprostřel nad sebou své světlo, přikryl základy moře. 31Vždyť jimi soudí národy, jídla dává do sytosti. 32Světlo blesku ukryl v dlaních, přikázal mu zasáhnout cíl. 33Jeho hřmot o něm vypovídá, i dobytek o tom, že přichází.

37. Kapitola

1Ano, mé srdce se kvůli tomu otřese, že až ze svého místa vyskočí. 2Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu hromu, jež vychází z jeho úst. 3Pod celými nebesy ho posílá, k okrajům země své světlo. 4Za ním zařve hlas, jeho vznešenost hlasitě zahřmí. Blesky nezadrží, až bude jeho hlas slyšet. 5Bůh obdivuhodně zahřmí svým hlasem, činí velké věci, které nepochopíme. 6Neboť zavolá na sníh: Padej na zem, též i na průtrž deště, a ve své síle padá průtrž dešťů. 7Na ruku každého člověka umístí pečeť, aby všichni lidé poznali jeho dílo. 8Zvěř zalézá do houští a přebývá ve svých doupatech. 9Vichřice se přižene ze své kobky, chlad od severního větru. 10Božím dechem vzniká led, vodní plocha se ocitá v sevření. 11I mračno obtěžká vláhou, jeho světlo rozptýlí oblak. 12Ty se pak podle jeho úmyslů valí v kruzích, aby na povrchu celé země vykonaly všechno, co jim přikáže. 13Užije toho ať už jako trestající hole, ať už ku prospěchu své země, ať už na důkaz milosrdenství. 14Naslouchej tomu, Jóbe, zastav se a zvažuj obdivuhodné Boží skutky. 15Rozumíš snad tomu, čím je Bůh pověří, když dovolí, aby se zaskvělo světlo jeho oblaku? 16Rozumíš snad letům oblaku a podivuhodným skutkům toho, jehož poznání je úplné? 17Ty, jenž máš horká roucha, když se v poledne země utiší, 18můžeš spolu s ním rozprostřít oblaka pevná jako zrcadlo odlité z kovu? 19Oznam nám, co mu máme říci? Kvůli zatemněnosti si to nedokážeme srovnat v hlavě. 20Bude mu snad sděleno, že hodlám promluvit? Copak mu mohl někdo něco říci, když je zmatený? 21Lidé však ještě nemohli spatřit světlo zářící v oblacích, dokud nepřešel vítr a nepročistil je. 22Od severu přichází zlatá záře, hrůzu vzbuzující majestát kolem Boha. 23Všemohoucího, toho jsme nemohli postihnout. Jeho moc je veliká a přitom právo ani plnou spravedlnost nepotlačuje. 24Proto se ho lidé bojí, nehledí ani na žádného, kdo má moudré srdce.

38. Kapitola

1Tu odpověděl Hospodin Jóbovi z vichřice. Řekl: 2Kdo je tento člověk, který zatemňuje radu výroky bez poznání? 3Přepásej si nyní bedra jako muž. Vyptám se tě a pouč mě. 4Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, pokud víš něco rozumného. 5Kdo určil její rozměry, jestlipak víš? Anebo kdo nad ní roztáhl měřicí šňůru? 6Do čeho byly zapuštěny její podpěry, nebo kdo založil její rohový kámen, 7když jitřní hvězdy společně jásaly a všichni Boží synové hlaholili? 8A kdo zahradil moře vraty, když se vyvalilo, vyšlo z lůna? 9Když jsem na něj položil oblak jako oděv a hustou temnotu jako plenku, 10určil jsem mu svou hranici, umístil jsem závoru a vrata. 11Řekl jsem: Dosáhneš až sem a dál už ne, tvé vlny hrdě dorazí pouze sem. 12Dal jsi snad někdy za svůj život příkaz ránu? Obeznámil jsi jitřenku s jejím místem, 13aby uchopila zemi za okraje a ničemové z ní byli setřeseni? 14Proměňuje se jako hlína pod pečetním prstenem a oni slouží jako oděv. 15Ničemům bude jejich světlo odepřeno, povýšená paže bude zlomena. 16Přišel jsi snad až k pramenům moře a procházel ses po dně hlubiny? 17Byly ti snad odhaleny brány smrti, uvidíš snad brány nejhlubší tmy? 18Prozkoumal jsi zemi až do jejích šířek? Pověz, pokud to všechno znáš. 19Kudy vede ta cesta, na níž sídlí světlo, a temnota, kde má to své místo, 20že bys je vzal na jejich území, že bys rozpoznal stezky k jejich domu? 21Věděl jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů? 22Přišel jsi snad ke skladům sněhu? Uvidíš snad sklady krup, 23které jsem ušetřil pro čas soužení, pro den bitvy a boje? 24Kudy vede ta cesta, kde se rozděluje světlo, odkud se rozptyluje po východní zemi vítr? 25Kdo vymezil koryto povodni a cestu pro hromobití, 26aby seslal déšť na zemi bez lidí, na pustinu, v níž člověka není, 27aby napojil místo zkázy a zpustošení a dal vzrůst výhonku trávy? 28Má snad déšť otce či kdo zplodil krůpěje rosy? 29Z čího lůna vyšel led a kdo porodil nebeské jíní? 30Voda tuhne jako kámen a povrch hlubiny se uzavírá. 31Dokážeš snad spoutat uskupení Plejád či rozvázat pouta Orionu? 32Můžeš snad v pravý čas vyvést hvězdy zvěrokruhu či vést Medvěda spolu s jeho mláďaty? 33Znáš snad nebeská ustanovení? Zdalipak ustanovíš na zemi Jeho dohled? 34Můžeš snad pozvednout svůj hlas k oblaku, takže tě přikryje spousta vod? 35Vypustíš snad blesky, takže se dají do pohybu? Budou ti hlásit: Tady jsme? 36Kdo vložil do ibisů moudrost či kdo dal kohoutovi rozumnost? 37Kdo díky své moudrosti spočítá oblaka, kdo vyprázdní nebeské měchy, 38když prach odlijí v slitinu a hroudy se sklíží? 39Můžeš snad lovit potravu pro lvici a utišit hlad mladých lvů, 40až se v doupatech skrčí, budou čekat v úkrytu houští? 41Kdo připraví úlovek havranovi, až jeho mláďata budou křičet k Bohu o pomoc a budou bloudit bez potravy?

39. Kapitola

1Znáš snad čas porodu skalních kozorožců? Střežíš laň, když se svíjí v porodních bolestech? 2Počítáš měsíce, kdy jsou březí, znáš čas jejich porodu? 3Skloní se, vrhnou svá mláďata, zbaví se svých bolestí. 4Jejich mláďata sílí, rostou v přírodě. Pak odejdou a už se k nim nevrátí. 5Kdo propustil divokého osla na svobodu, kdo rozvázal pouta stepního osla, 6kterému jsem dal pustinu za obydlí a slatinu za příbytky? 7Městskému ruchu se vysmívá, neslyší povely poháněče. 8Na horách si hledá svou pastvu, pátrá po jakékoliv zeleni. 9Bude ti snad chtít sloužit divoký tur? Zdalipak přenocuje u tvého žlabu? 10Přivážeš snad divokého tura popruhem k brázdě? Zdalipak bude za tebou údolí vláčet? 11Spolehneš se snad na něho, protože má velkou sílu, a přenecháš mu svou námahu? 12Uvěříš mu snad, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvé humno? 13Křídlo pštrosice vesele mává; je to snad čapí peruť s peřím? 14Vždyť svá vejce nechává na zemi, dává je zahřívat na hlíně. 15Zapomíná, že je může rozmáčknout noha, pošlapat polní zvěř. 16Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by jí nepatřila, beze strachu z marnosti své námahy, 17protože Bůh jí odepřel moudrost a nedal jí podíl na rozumnosti. 18Když se vymrští do výše, vysmívá se koni a jeho jezdci. 19Dáš snad koni udatnost, oblékneš snad hřívou jeho šíji? 20Naučíš ho snad skákat jako kobylku? Z jeho majestátního frkání jde hrůza. 21V údolí hrabe nohama a raduje se ze své síly, vytáhne vstříc zbraním. 22Vysmívá se strachu, neděsí se a neustoupí před mečem. 23Toulec chřestí proti němu, kopí a srpáč se blyští. 24S duněním a burácením dusá zemi, nedá se zadržet, když zazní zvuk beraního rohu. 25Kdykoli sytě zazní beraní roh, spokojeně zařehtá, zdálky větří boj, hromování velitelů a válečný pokřik. 26Cožpak sokol podle tvé rozumnosti létá a rozprostírá křídla k jihu? 27Zdalipak se orel vznáší na tvůj příkaz, takže vysoko staví své hnízdo? 28Sídlí na skále, nocuje na skalním výběžku jako v pevnosti. 29Odtamtud slídí za potravou, jeho oči ji vidí z daleka. 30Jeho mláďata hltají krev a na místě, kde jsou pobití, tam je i on.

40. Kapitola

1A Hospodin Jóbovi dále odpovídal. Řekl: 2Smí snad nějaký kritik vést spor s Všemohoucím? Nechť na to odpoví ten, kdo Boha kárá. 3Nato Jób Hospodinu odpověděl. Řekl: 4Hle, jsem nepatrný, co ti mám odpovědět? Kladu si ruku na ústa. 5Promluvil jsem jednou a již odpovídat nebudu, i podruhé, ale vícekrát ne. 6Tu Jóbovi odpověděl Hospodin z vichřice. Řekl: 7Nyní si přepásej bedra jako muž, ať se tě vyptám, a pouč mě. 8Chceš snad zrušit i můj soud, prohlásit mě vinným, a tak se ospravedlnit? 9Zdalipak máš paži jako Bůh a můžeš hřímat hlasem, jakým hřímá on? 10Nyní se ozdob vznešeností a vyvýšeností, oděj se majestátem a důstojností. 11Rozlij zuřivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho. 12Pohleď na každého pyšného a pokoř ho, ničemy sraz na jejich místě. 13Skryj je společně do prachu, jejich tváře obvaž na skrytém místě. 14I já ti budu vzdávat chválu, že ti pomůže tvá pravice. 15Jen si všimni behemóta, kterého jsem učinil stejně jako tebe; žere trávu jako býk. 16Jen pohleď, jeho síla je v jeho bedrech a jeho zdatnost v jeho břišních svalech. 17Vzpřímí ocas jako cedr, šlachy jeho stehen jsou propletené. 18Jeho kosti jsou jako bronzové roury, jeho kostra jako železný sochor. 19On je prvotina Božího jednání, jeho Tvůrce ať mu přinese jeho meč. 20Neboť hory mu poskytují pastvu, kde dovádí všechna polní zvěř. 21Uléhá pod lotosy v úkrytu z rákosí a bahna. 22Lotosy jej zahalí svým stínem, obklopují jej potoční topoly. 23Jestliže se řeka vzdouvá, nepodléhá panice, je si jist, ačkoliv se proti jeho tlamě valí jako Jordán. 24Může se ho člověk zmocnit svým pohledem, protáhnout mu chřípí návnadami? 25Vytáhneš livjátána udicí, zkrotíš provazem jeho jazyk? 26Vložíš snad do jeho chřípí rákos, probodneš jeho čelist háčkem? 27Zahrne tě snad úpěnlivými prosbami? Zdalipak k tobě promluví vlídnými slovy? 28Uzavře snad s tebou smlouvu? Přijmeš jej navěky za otroka? 29Budeš si s ním hrát jako s ptáčkem, uvážeš ho pro svá děvčata? 30Budou o něm vyjednávat společníci, rozdělí jej mezi obchodníky? 31Zaplníš snad jeho kůži oštěpy, jeho hlavu rybářskou harpunou? 32Polož na něho svou dlaň, připomeň si boj a už v tom nepokračuj.

41. Kapitola

1Hle, číhat na něho by bylo ošidné. Cožpak se člověk nezhroutí již při pohledu na něj? 2Nikdo není tak smělý, že by jej probudil. Kdo by se potom chtěl postavit proti mně? 3Kdo mě v něčem předstihl, abych mu to musel odplatit? Cokoli se objeví pod celými nebesy, patří to mně. 4Nebudu mlčet o jeho údech, popisu jeho zdatnosti a o půvabu stavby jeho těla. 5Kdo odhalí jeho svrchní oděv? Kdo může proniknout jeho dvojitým chrupem? 6Kdo kdy mohl otevřít jeho tlamu? Kolem jeho zubů číhá hrůza. 7Jeho pýchou jsou řady štítů sevřených těsnou pečetí. 8Tisknou se jeden ke druhému, ani vítr mezi ně nepronikne. 9Jsou spjaty jeden s druhým, jsou sevřeny a neoddělí se. 10Jeho supění zažehne světlo, jeho oči jsou jako víčka jitřenky. 11Z tlamy mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry. 12Z nozder mu vychází kouř jako z roztopeného kotlíku s rákosem. 13Jeho dýchání rozpaluje uhlíky, z tlamy mu vychází plamen. 14V jeho šíji přebývá síla, před ním předchází zoufalství. 15Laloky jeho těla přilnuly k sobě, nepohne se, co je na něm slito. 16Jeho srdce je slité jako kámen, slité jako spodní mlýnský kámen. 17Z jeho vznešenosti dostávají hrdinové strach, hrůzou jsou celí bez sebe. 18Meč, který jej zasáhne, neobstojí, ani kopí, střela či šíp. 19Železo považuje za slámu, bronz za ztrouchnivělé dřevo. 20Šíp z luku jej nezažene, kameny z praku se před ním změnily v plevu. 21Kyj považuje za plevu, vysmívá se mávání srpáčem. 22Zespodu má ostré hrany, valí se blátem jako smyk. 23Hlubinu přivádí do varu jako hrnec, moře pokládá za kelímek na mast. 24Zanechá za sebou světélkující dráhu, člověk si až myslí, že hlubina má šediny. 25Není mu podobného na prachu země, takového, který je zbaven všeho děsu. 26Na každého vyvýšeného dohlédne, je králem nad všemi potomky šelmy.

42. Kapitola

1Nato Jób Hospodinu odpověděl. Řekl: 2Vím, že dokážeš cokoliv a žádný plán pro tebe není nemožný. 3Kdo že je tento člověk, který bez rozmyslu zakrývá radu? Jistě, povídal jsem o něčem, co nikdy nepochopím. Ve srovnání se mnou jsou to obdivuhodné věci a nemohu je poznat. 4Řekl jsi: Nyní slyš, já promluvím. Zeptám se tě a ty mě pouč. 5Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. 6Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu. 7I stalo se poté, co Hospodin k Jóbovi promluvil tato slova, že řekl Elífazovi Témanskému: Proti tobě a proti oběma tvým přátelům vzplanul můj hněv, protože jste o mně nemluvili správně jako můj otrok Jób. 8Nuže vezměte si sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému otroku Jóbovi, přinesete za sebe zápalnou oběť a můj otrok Jób se za vás bude modlit. Neboť na něho jistě budu brát ohled, abych s vámi nenaložil podle vašeho bláznovství, že jste o mně nemluvili správně jako můj otrok Jób. 9Tak Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský šli a zachovali se podle toho, jak k nim Hospodin promluvil. A Hospodin bral ohled na Jóba. 10Hospodin tehdy změnil Jóbův úděl, když se k němu modlil za své přátele. A ke všemu, co Jób měl, Hospodin dvojnásobně přidal. 11Také všichni jeho bratři a všechny jeho sestry a všichni, kdo ho předtím znali, k němu přišli, jedli s ním v jeho domě chléb, projevovali mu účast a utěšovali jej po všem tom neštěstí, které na něho Hospodin přivedl. Dali mu každý jednu kesítu a jeden zlatý kroužek. 12Hospodin tehdy požehnal Jóbův konec více než jeho počátek. Jób měl čtrnáct tisíc kusů bravu a šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. 13Dále měl sedm synů a tři dcery. 14První dal jméno Jemíma, druhé jméno Kesía a třetí jméno Keren-ha-púk. 15V celé zemi se nenašly ženy tak krásné jako Jóbovy dcery. Jejich otec jim dal dědictví mezi jejich bratry. 16Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny a syny svých synů po čtyři generace. 17I zemřel Jób starý a sytý dnů.

bottom of page